Rōnin

kapitola 2. konvoj

Světlo za okny
Probouzí svět kolem nás
Já dělám opak

Dopsal jsem haiku, je to totiž můj rituál před bojem. Zasunul jsem tachi do saje a vzal helmu. Venku mě čekal Cho na koni a asi 15 mužů.
"Kde jsi Hanzō?!"

"Čistil jsem meč" můj meč je tachi je větší než katany mých spojenců. Nasedl jsem na svého koně a vyjeli jsme

"Takže Hanzō co budeš dělat po válce?"

"Asi půjdu zpět na dvůr klanu Hiro."

"Ale víš že samurajové nejsou potřeba když není válka.... Přece by kensei Hanzō nesundal brnění a nezačal psát knihy."

Zarazilo mě to co řekl ale nejvíce mě naštvalo jak řekl "kensei Hanzō" protože hned jak to dořekl slyšel jsem muže jak si mezi sebou šeptají.
"To je kensei!"
"Myslel jsem že je mimo zemi"
"To máme vyhrané"

Nahnul jsem se směrem k veliteli Cho.
"Proč mi tak vůbec říkáte?"

"Kensei je označení pro bojovníka s legendárními schopnostmi šermu a myslím si že co jsi ukázal v Dokemu ti uděluje tento titul"

Na Dokem si pamatuji. Bylo to přepadení v bývalého chrámu klanu Hiro. Byl jsem čerstvě samuraj a osobní strážce kluka jménem Shino. Shino je následník klanu Hiro. Jednoho s největších klanů celého japonska. Abych se dostal k věci. Tu noc jsem sám zabil 8 nepřátel jen v kimonu a s mečem. Vyvázl jsem bez jediného šrámu a bez jediného zubu na čepeli. Byly to rychlé a smrtící útoky. Od té doby jsem vysoko postavený samuraj. Ale nemyslím si že jsem toho hoden. Mého postavení mnozí samurajové nedosáhnou za celý svůj život. A já v tak mladém věku.

Dorazili jsme na místo a čekali na konvoj. Nasadil jsem si helmu a čekal s velitelem a četou 3. Když jsme spatřili konvoj už jsme všichni cukli a chtěli vyběhnout.
"Máme přece plán" zašeptal Cho.
Vyběhla četa 1 pak četa 2 zaterasila únikovou cestu díky stromům, které měli téměř pokácené a pak je nechali spadnout na cestu. Po dopadu stromů jsme se rozběhli na nepřátele. Než naše četa doběhla slyšel jsem první zvuky šermu. Tasil jsem meč a našel jsem si oponenta. Lehce ozbrojený voják jednoduché ale zůstal jsem soustředěný. Meč jsem měl nad hlavou a čekal na jeho první útok...
Nádech.
Všechno je pomalé...
Vidím jak připravuje útok zhora dolů. Nechávám klesnout můj meč k mému boku. Široký postoj. Zavřu oči a odrážím se směrem k němu.
1
.
2
.
3
Výdech
Otevírám oči...
Můj rychlý výpad dopředu zabránil oponentovi v útoku a mě umožnil provést čistý sek v jeho hrudi.
Krev na mém meči a stojím hned za ním a hledím dopředu. Slyším jak se tělo za mnou kácí k zemi. Další oponent stejného ražení. Provádí útok šikmo ze zhora dolů. Nahnu meč ať vybráním jeho útok.
Úspěšně.
Meč rychle na druhou stranu a provádím úspěšně stejný sek co se snažil provést on mě. To byl můj poslední. Můj meč putoval místem mezi ramenem a krkem tak 20 centimetrů. Meč vytáhnu...
Yoko-chiburi
Hayaosame
Hotovo...
"Ten byl poslední pane" zaslechl jsem.

"Nějaké ztráty?" Zeptal se velitel Cho.

"Jeden raněný" odpověděl voják.

Doběhli jsme k raněnému. Řezná rána v oblasti ramene, nic hrozného.
Bylo to rychlé přepadení. Ale něco mi tu nehraje. Moc jednoduché. Je to přece důležitý konvoj pro nepřátele a poslali tak málo lehce obrněných a základně ozbrojených mužů?!