despair || larry stylinson

last hope

Další den ráno mě vzbudily zvuky z chodby. Do hlavy se mi vrátily všechny vzpomínky ze včerejška, ale i přesto jsem se zvedl z postele a rychlým krokem jsem se vydal za Louisem.

Když jsem ho ale uviděl, zastavil se mi dech. V ruce měl velký kufr a chystal se odejít.

,,K-kam jdeš?" Vykoktal jsem zmateně.

,,Takhle už to dál nejde. Nemůžu tu bydlet. Už se nemůžeme vídat." Odvětil Louis a otočil se ke dveřím.

,,Ne! Ne, ne, ne, to nemůžeš!" Vyhrkl jsem zoufale a zastoupil jsem mu cestu. ,,Nemůžeš odejít bez jakéhokoliv vysvětlení! Lou, poslouchej mě, ať už se tam stalo cokoliv, chci aby jsi mi to řekl." Snažil jsem se zachránit situaci, i když jsem riskoval další facku. I tak mi to za to stálo.

,,Přestaň, mé rozhodnutí už nezměníš." Řekl Louis prázdným hlasem.

,,Vždyť jsme toho spolu tolik zažili! Měli jsme krásný vztah, všechno bylo úžasné, tak co to pokazilo?" Cítil jsem, jak mi po tváři teče první slza.

I přes to, že jsem obětoval všechnu svou důstojnost, klekl jsem si před něj na kolena a pevně sevřel jeho mikinu v dlaních.

,,Klidně mi dej znovu facku, udělej cokoliv, je mi to jedno. Louisi, jsi pro mě ten nejdůležitější člověk, ani nevíš jak moc tě miluju a nechci o tebe takto přijít. Pokud miluješ někoho jiného, řekni mi to. Nechci si do konce života vyčítat to, že jsem tě nechal odejít. Řekni mi důvod toho, proč chceš odejít, a já tě nechám. Vysvětli mi to a já tě nechám odejít, jen to chci pochopit. Nemůžeš mi to udělat. Nemůžeš mě opustit, Lou. Na kolenou tě prosím o vysvětlení. Je mi jedno, že teď ve tvých očích vypadám jako úplný zoufalec, ale já zoufalý jsem. Miluju tě, Louisi, a nechci aby to skončilo takto." Z očí mi tekly slzy zoufalství a stále doufal, že se moje prosby výplní.

Louis na mě zíral se slzami v očích a byl naprosto ztuhlý. Já nečekal ani sekundu, stoupnul jsem si a přitiskl jsem své rty na ty jeho. Ruce jsem si zlehka obmotal kolem jeho krku a dál naléhal na jeho ústa. Byl to úžasný pocit, cítit po tolikati týdnech, možná i měsících, jeho rty na těch svých.

K mému překvapení ale Louis pohnul rty proti mě. Chtěl jsem si tuto chvíli možná co nejvíce užít, protože kdoví jestli to není naposledny. Dál jsem ho líbal a pevně ho objímal kolem krku. On si přiložil ruce na mé boky a přitiskl si mě k sobě.

Nakonec se ode mě ale odtáhl a já uviděl proudy slz, vedoucí z jeho očí. Tentokrát si kleknul zase on přede mě.

,,Promiň, strašně moc se ti za vše omlouvám. Jsem strašný idiot, zachoval jsem se k tobě hrozně. Slibuju ti, že ti všechno vysvětlím. Řeknu ti každičký detail toho co se stalo, jen mi to prosím odpusť. Miluju tě, Hazz." Vydechl a chytil mě za ruce.

,,Ano, ano prosím řekni mi všechno." Neskutečně moc se mi ulevilo. Zvedl jsem ho, aby neklečel.

,,Prosím, odpusť mi tu facku, bylo to v afektu, nikdy jsem ti nechtěl ublížit. Slibuju, že na tebe už nikdy nevztáhnu ruku, nikdy už se to opakovat nebude. Nevím co to do mě vjelo, právě kvůli tomu jsem chtěl odejít, abych ti už neublížil." Vzlykl Louis a obejmul mě.

,,Nejvíc by jsi mi ublížil, kdyby jsi opravdu odešel. Odpouštím ti, Lou. Jen mi prosím všechno řekni." Odvětil jsem a objal jsem ho kolem krku.

,,Řeknu ti všechno." Pošeptal a přitiskl si mě k sobě.