Emerald

III.

Ráno se budím ve své posteli. Vlastně si ani nepamatuji, jak jsem se tam dostal. Mám hlad, ale nemám náladu na jídlo. Už asi nikdy nepoznám nic než samotu.

Když se konečně trochu proberu, vzpomenu si, že se mi zdál zvláštní sen. Byla v něm nějaká dívka, možná trochu starší než já, a někdo, kdo připomínal napůl ženu okolo třicítky a napůl elfku. Byla ozdobená všelijakými šperky, takže vypadala jako bohyně nebo královna. Začalo to tím, že ta holka stála v nějakém paláci a koukala se z okna. Měla tmavě hnědé vlasy, smaragdově zelené oči a byla oblečená do krátkých zelených šatů. Najednou se její šaty proměnily v koženou tuniku, za opaskem se jí objevil meč a na zádech luk a toulec se šípy. Z paláce se teleportovala do lesů a zašpičatěly se jí uši. Potom se v lese objevila ta žena, podívala se na ni a rozzlobila se natolik, že na ni použila nějaké temné kouzlo. Než k ní však doletělo, probudil jsem se.

Připadá mi, že jsem tu holku už někde viděl v elfské podobě. Nevím, odkud ji znám, ale je moc hezká.

Ale teď dost přemýšlení, musím do školy. Vůbec se mi nechce, od včerejšího večera už nechci vidět lidi, samozřejmě kromě mé rodiny.

Když jsem si vytrpěl těch sedm hodin s dotěrnými spolužáky, kteří si ze mě jako vždy tropí žerty, nastal čas oběda. Osaměle sedím u stolu a přemýšlím. Jídlo se samozřejmě nedá jíst. Dívám se na vánoční výzdobu, kterou podle mě schovají nejdřív v létě, a moji pozornost upoutá zlatá, třpytivá hvězda na okně, která je mi dost povědomá. Už jsi vzpomínám! Ta hvězda, ta elfka, viděl jsem to v jednom snu!

Všechno se to odehrálo na kopci poblíž nějaké vesnice. Při západu slunce se tam procházela malá, asi čtyřletá holčička. Něco na ní bylo zvláštního. Byla rychlejší a silnější než kterýkoli dospělý a sem tam něco  zamumlala svým silným dospělým hlasem.

Jednoho večera se tam na něčem domlouvala s nějakou pekelnou bytostí a nakonec jí ta bytost dala malou hvězdu podobnou té v jídelně a zmizela. Holčička schovala hvězdu do kapsy, došla ke stromu, který stál poblíž, jednou rukou ho vytrhla i s kořeny, roztočila nad hlavou a shodila ze skály dolů.

Ozvalo se něčí volání, dívka zbystřela, otočila se a vykřikla. Před ní stálo třináct elfů v čele s mladou elfkou. Ano, byla to přesně ta, o které se mi této noci zdálo. Vlasy, sepnuté tlustou čelenkou z kůže, jí vlály ve větru. Rozběhla se k té holčičce a volala:

,,Lilly! Lilly! Zahoď tu hvězdu! Vždyť tě to jednoho dne zabije!"

Lilly zaváhala. Potom začala ze země vytrhávat obrovské balvany a házela je po elfech. Bojovali statečně, ale všechny kromě té elfky to zabilo. Ta teď měla příležitost zastřelit Lilly šípem, ale místo toho ji objala a po tváři se jí koulely slzy.

,,Ach, co se to s tebou děje? Vždycky jsme byly nejlepší kamarádky a nikdy jsem te nebrala vážně, když jsi mi říkala,  že chceš ovládnout Ydi. Dávej pozor, aby z tebe nebyla zlá..."

,,Zlá královna?" přerušila ji Lilly. ,,Klidně. Nezajímá mě, jaká budu,  ale co budu. Už mi chybí jen kniha temných kouzel a budu neporazitelná. Nad nikým a nad ničím nebudu mít slitování!" zasmála se.

,,Tak proč mě nezabiješ?" zajímalo elfku.

,,Protože jsi má jediná rodina." odpověděla. ,,Nikdy jsem nepoznala tu svou a neměla jsem žádné přátele. Tys mě vychovala,  i když jsi byla tak malá. Vidíš? Jsi stejná jako já, dospělejší, než vypadáš. A proto vím, že se ke mně jednoho dne přidáš a já ti odpustím."

,,Nikdy! Nepomůžu ti zničit elfy! Nikdy nezradím svou rasu!" Zaprotestovala elfka.

,,To není tvá rasa. To ty jsi zradila mou rasu. Nepatříš k nim a nikdy patřit nebudeš.

Vrať se k lidem. Elfové nemají šanci. Ani tvé matce se to nelíbí, to přeci víš."

,,Jsi jediný živý člověk na Ydi! Každý rok se sem dostane duše jednoho mrtvého, ale ty jsi jediný člověk, který se sem dostal živý!

Už si nepamatuju, co se dělo dál, ale vím, jak to skončilo:

Lilly stala uvnitř nějaké duté skály a kolem ní se povalovaly střepy. Vzala do ruky již ničím nechráněnou knihu, když v tu chvíli se na ni vrhla elfka, jejíž jméno je pro mě zatím záhadou, a s pláčem prosila Lilly, aby si to rozmyslela, že neví, co dělá a podobne. Ale Lilly byla rozhodnutá. Vyslovila kouzlo nesmrtelnosti.

A pak se ozvala rána. Obě nechápavě zíraly a Lilly si po chvilce povzdechla.

,,Nejde to," řekla smutně. ,, nejsem dostatečně silná, musím být smrtelná za nějakých podmínek. A zkusila to podruhé.

,,Podařilo se. Ublížit mi může jedině živý člověk na Ydi. Chytrý, ne? Nikdy tu žádný nebude."

I když šlo vidět, že má elfka Lilly ráda, byla z toho zoufalá, jakoby si říkala, že bude proti své kamarádce muset bojovat.

Následoval hlasitý smích, potom se vše roztočilo a já jsem se probudil.

,,Kdopak nám tu zase usnul! Vstávej, Šípková Růženko!" z přemýšlení mě vytrhly hlasy spolužáků, kteří si všimli, ze už se čtvrt hodiny nimrám v jídle. Neodpovídám vůbec nic.

Díky za přečtení, snažím se to zkrátit, ale ten začátek je prostě dlouhý at dělám, co dělám. A ještě dlouho bude.