Emerald

IV.

Musím se sebou něco udělat. Už je to skoro měsíc, co jsem bez Tobyho, ale nemůžu být dál tak uzavřený do sebe a skoro nemluvit! Mám pocit, že nastane velká změna. V hlavě mi zní pořád dokola jen jedna myšlenka: svět se mi směje, ale jednoho dne se možná budu já smát světu. Mám na víc, než na něj jen nečinně přihlížet. Mám na to ho změnit.

Přepadá mě touha jít ven. Jakoby mi něco říkalo, že tam daleko v lesích je odpověď na všechny ty záhady s nápisy a Tobym. Musím jít.

Vstávám z postele - i když už je deset hodin ráno, rád ležím a přemýšlím skoro do oběda. Jsem ve svém vlastním světě, který existuje jen v mé hlavě. Kdyby se tam někdo mohl podívat, nejspíš by řekl, že jsem blázen, protože tam trávím tolik času. Ale já lituji lidí, kteří žijí jen v tom ubohém, šedivém světě kolem nás. Dost přemýšlení! Je čas se projít. Snídaně počká.

Obléknu se a běžím na zahradu, kde jako každý den ze zvyku nakouknu do psí boudy, jako by tam na mě mohl čekat Toby. Ale bouda je prázdná.

Běžím kolem náměstí, přes řeku, okolo školy až k lesu. U školy na mě nečekají žádní otravní spolužáci - co by tam taky dělali, když je sobotní ráno, že? - takže aspoň o starost méně. Dobíhám do lesa a běžím k místu, kde jsem před lety našel Tobyho. Usedám na balvan a pozoruji vlnky na hladině jezera. Pro jistotu si balvan pořádně prohlédnu a hledám, jestli na něm není nějaký další vzkaz. Od Tobyho smrti se naštěstí už žádný neobjevil. Uf.

Po hodině přemýšlení už začínám tušit, že jsem se spletl. Nic zajímavého se nejspíš nestane. A tak se chystám, že si zajdu třeba na zmrzlinu. Samozřejmě, že sám.

Otáčím se a odcházím. A najednou se ozve rána. Stejně, jako když jsem tu byl naposled se svým psem. Když se podívám, co se stalo, vidím cestičku z nějakého zeleného prachu, která vede někam do lesa. A ten prach svítí! Tady něco nehraje a já zjistim, co to je. Půjdu po té cestě.

Z dálky vidím, jak se na zalesněné hoře nade mnou zatáhlo. Pravděpodobně vede cesta právě tam.

Prodírám se hustým křovím, kličkuji mezi vysokými stromy a vyhýbám se balvanům a pařezům. I když je les dost hluboký a všude okolo jsou zvířecí stopy, nebojím se. Možná jsem snílek, ale rozhodně ne poseroutka. Běžím do čím dál většího kopce, což potvrzuje mé domněnky, že cesta vede na tu horu. I když jsem uřícený, nezpomaluji. Po čtvrthodině běhu cesta končí. Dobíhám na kraj lesa na temeno kopce a mám tu krásný výhled na celou vesnici. Sedám si a pozoruji ji. Připadám si trochu jako ta Lilly, kterou jsem viděl ve snu. Ohlížím se, jestli sem náhodou nepřijde nějaký elf nebo elfka, ale nic. Při jednom ohlédnutí mě ale překvapí něco v dálce. Něco, co rozhodně nepatří do přírody. Jdu blíž a poznávám, že je to skoro kulaté a kupodivu zelené barvy. Vlastně je ta barva celkem hezká, ale poslední dobou, když ji vidím všude, mi už trochu nahání hrůzu.

Přicházím až k předmětu. Kdybych nečetl knihy o bájných bytostech, elfech a podobně, asi bych nepoznal, co to je. Ale nález mě tak překvapil, že jsem vydechl údivem a nevěřícně kroutím hlavou. Přede mnou leží dračí vejce.

Další kapitolka u konce :) už se tam začíná objevovat aspoň náznak příběhu :D