Emerald

X.

Sedím na mýtince kousek od chatky a Emerald zrovna vyhlíží tátu, který mě má dnes navštívit a donést nějaké jídlo a další věci.

"Emerald?" oslovím ji najednou. "Umíš vlasně kouzlit? Nebo něco kolem toho?"

Otočí se ke mně, zamává křídly a vznese se asi metr nad zem. Už trochu umí létat, ale pořád je dost malá, je nižší než já. "Kouzlit? Měla bych to umět, ale asi ne zrovna nejlíp, jsem ještě mládě. Sleduj."

Nohou hrábne do hlíny a vytvoří něco jako malou hromádku. Potom do ní strčí čumák a celá se rozzáří. Podívá se na mě.

"Co?" nechápu její kouzlo.

"Počkej chvíli." odpoví. Po chvilce z hromádky začne růst sazenička, zvětšuje se a zvětšuje, až je z ní maličký stromek. "Víc nedokážu."

Dojdu ke stromku a dotknu se ho. Leknutím uskočím, když poporoste ještě asi o metr.

"Naše duše jsou spojené, společně máme větší sílu." vysvětlí mi to Emerald.

***

"Andy!" ozve se tátův hlas. No jo, právě mi přinesl věci. Doběhnu k němu a převezmu od něj malou krabici.

"Dnes jdeš k nám na návštěvu." oznámí mi táta.

"Cože?! Já nechci! Jedině, když půjde i Emerald!"

"Andy," řekne mi tónem, jakoby mi chtěl oznámit, že někdo zemřel. "ty víš, že máma nemá Emerald ráda. Půjdeš a hotovo. Ona tu počká."

Nemá cenu se s tátou hádat. Rozloučím se s Emerald, ukážu jí, kde má jídlo, strčím si do kapsy amulet a jdu za tátou.

***

Na návštěvě byla děsná nuda. Už se nemůžu dočkat, až uvidím Emerald! Rozběhnu se k chatce, ale ona mi neběží naproti. Nejspíš spí.

Když ale dojdu až k jejímu pelechu, začínám mít strach. Normálně bych řekl, že se zrovna někde honí za srnkama nebo zkoumá nějakou pohozenou pneumatiku či kliku někde v lese. Něco ale nehraje. Ta podlaha.

Jsou na ní hluboké rýhy jakoby od drápů. A stopy po krvi. A nejsou jen u jejího pelechu, ale po celé chatě tvoří něco jako cestu. Jakoby ji někdo někam vláčel a ona se bránila.

"Emerald!" křičím na celou chatu. Žádná odpověď. To není možné! Následuji stopy po krvi. Končí kousek za chatou u jedné studny. Napadá mě jediná hrozivá myšlenka. Ne, nikdo nemůže mít sílu na to, aby draka dotáhl až sem a hodil ho do studny.

Nakloním se, abych viděl dovnitř, ale hledím jen do nekonečné černoty. Svalím se vedle studny a dám se do pláče, ale vtom mi něco dopadne do klína. Kousek pergamenu. Čtu krví napsaný vzkaz:

Nehledej ji. Dala jsem ji tam, kam patří. Už ji nikdy neuvidíš.

Ještě jedna kapitolka (dost dlouhá) a budu u druhé části. Ja se tak těším :) moc díky všem za podporu :)