I..I Just Love You, okay? [Seongjoong] ✓

Let's eat!

Pardón..já musela ^ 😳💕

✧

,,Hongjoongie.." Řeknu, aniž bych se na osobu podíval.

,,Eh..promiň, hyung, ale nejsem Hongjoong hyung." Promluví dotyčný a já se na něho překvapeně podívám.

,,Mingi?" Vydám ze sebe ,,Co tady děláš? Myslel jsem, že sem chodí Hongjoong." Podrážděně zamručím.

,,Chtěl sem jít, ale prý mu do toho něco vlezlo, tak mě poprosil, jestli bych mu nevzal sešit, co si tu nechává." Pokrčí rameny a vezme ze stolu lehce pomačkaný sešit.

,,Aha..a kdy ti to řekl? Potřebuju s ním mluvit."Zeptám se a hodím si na záda tašku.

,,Pár minut zpátky. Ale vypadal, že spěchá, tak nevím, jestli ho ještě stihneš-"

Nenechám ho domluvit a vyběhnu z učebny, přičemž na něho ještě křiknu, že děkuji.

,,Není za co..?"

✧✧

,,Hongjoongu, stůj!" Křiknu, když ho uvidím patro pode mnou.

Jenže on mě neposlechne, ale naopak. Rozeběhne se dolů a já udělám to samé. Několik schodů přeskočím, párkrát mi podjede noha nebo špatně došlápnu, ale když ho konečně doběhnu, chytnu ho za zápěstí, díky čemuž se na mě prudce otočil, tudíž jsme si hleděli do očí.

,,Hyung..já.." Začne, ale já ho přeruším.

,,Co to do tebe vjelo?! Proč se mi celý týden vyhýbáš, ale v pondělí ses mě zastal?! Co to s tebou je?!" Křiknu naštvaně a jemu samotnému obličej zčervená.

,,To víš, hyung. Když ti někdo, koho máš hodně rád, řekne, že lituje toho, že ti pomohl, tak se s ním asi bavit chtít nebudeš. Nechtěl jsem ti dál kazit život, proto! A teď mě omluv; musím jít, než zase něco provedu." Vysmekne se mi, ale já ho chytím za druhé zápěstí a přirazím ho ke zdi, aby nemohl utéct.

,,Joongie, moc dobře víš, že jsem to tak nemyslel. Nikdy! Zažili jsme toho spolu tolik. Jak bych mohl něčeho litovat. Ano, choval jsem se, jako vůl, ale nech mě to napravit. Prosím!" Dívám se mu do očí, ve kterých mu začaly objevovat slzy. Já na tom teda nejsem o moc lépe. ,,Chci to vrátit do normálu. Do té doby, kdy jsme byli pořád u někoho doma a učili se spolu, dívali se na filmy a jedli všemožné jídlo. Nech mě to udělat."

,,Hyung.." Sklopí hlavu a tiše vzlykne, což mě vyděsí. Řekl jsem něco špatně? ,,..ty jsi takový vůl!" Obejme mě a vzlyká mi do ramene. ,,Já-Já se budu snažit, abych-abych nebyl taková zátěž a-a abych tu pro tebe byl. Nebudu už takový so-sobec a budu..budu se snažit na vás nezapomínat..promiň mi, že jsem se takhle choval."Omlouvá se a já ho obejmu nazpět.

,,Však ty se nemáš za co omlouvat. Maximálně za to, že se až moc rozdáváš. Musíš myslet i na sebe a svoje zdraví. Pak se divíš, že ti je špatně." Tiše se uchechtnu.

,,Hm.." Vydá ze sebe tiše a mezi námi se rozprostře nepříjemné ticho.

,,Co jít za ostatními, abychom se všichni udobřili a něco bychom i snědli?" Navrhnu po pěti minutách ticha, které mi přišly, jako hodina.

,,Hmm.." Odpoví stejně. Jelikož to považuji za kladnou odpověď, vezmu ho za ruku a vedu ven ze školy k našemu stolu, kde, jako vždy, sedí celá parta.

Čím víc se k nim blížíme, tím cítím napnutější atmosféru. Pohledem přejedu k Hongjoongovi, který má hlavu skloněnou k zemi a je vidět, že nad něčím přemýšlí.

,,Ať přemýšlíš nad čímkoliv, tak toho nech. Teď se budeme všichni bavit." Usměju se a on mi menší úsměv oplatí.

Přijdeme k hlučnému stolu a rázem všichni ztichnou.

,,Chodíte spolu?" Zeptal se z ničeho nic Jongho.

Hongjoongovi sebou cukl a mě samotného to vyvedlo z míry. ,,Co prosím?"

,,Vsaď se, že je Seonghwa hyung top." Zašeptal Wooyoung Sanovi a já zrudnu. Ani nevím, jestli vzteky nebo trapností.

,,Ehm, uvědomujete si, že stojíme před vámi?" Zeptám se s nadzdviženým obočím.

,,Samozřejmě." Uculí se San a cítím, jak se Hongjoong vedle mě začne třást, tak se na něho rychle podívám, jestli je v pořádku.

,,Joongie, jsi v po-" Nedopovím to, protože mě přeruší jeho anděl- smích. Prostě jeho smích. Nic víc.

Chvíli ho všichni pozorujeme, než se začneme smát taky. Po chvíli se uklidníme a Hongjoong si setře slzy smíchu.

,,Co si zajít někam na jídlo? Už jsme tam nebyli věčnooooooost." Zaúpí Mingi a položí si hlavu na stůl.

,,Jo, proč ne." Všichni souhlasíme, akorát jediný Hongjoong vypadá, že váhá.

Nakloním se k němu a šeptnu: ,,Joongie, klid. Když budeš jíst pomalu a v klidu, tak budeš v pohodě."

Tak tedy opatrně přikývne a všichni nadšeně vypískneme. Sbalíme si věci, vyhodíme odpadky a rozejdeme se do naší oblíbené kavárny, kde nás dokonce znají i jmény. Jsme prostě stálí a oblíbení zákazníci.

,,Dobrý den, vítejte. Co si budete přát-" Zasekne se Kai, když nás uvidí a ušklíbne se. ,,Jasně, chápu. Stůl 8, jako vždy, že?" Ujistí se a my souhlasně přikývneme.

Kai je o rok starší, než já a Hongjoong, takže se nějaký ten pátek známe.

Stůl 8 je v podstatě náš od té doby, co se to tu otevřelo. Je v zadním rohu u okna a je tu skvělý výhled na celou kavárnu. Jediné, co se vždy mění, jsou naše místa na sezení. Vždy to řešíme kámen, nůžky, papír. Je to fér a nefér zároveň, takže jsou všichni v rámci možností spokojení.

Kai nám přinese jídlo s pitím a my začneme jíst, povídat si a hlavně se smát.

A z jedné věci mám obzvlášť radost a tou je, že Joongie jedl úplně v pohodě. Nebo se mi to aspoň zdálo. Když se dojedlo a dopilo, tak jsme zaplatili (tedy, spíš Wooyoung, protože prohrál losování) a každý jsme se rozešli domů.

Na rozcestích jsme se rozloučili a já Hongjoonga doprovodil domů.

,,Děkuju za dnešek, hyung." Usměje se na mě a lehce se ukloní.

,,Nemáš za co, Joongie. Slibuju, že si budu dávat větší pozor na to, co říkám, aby se to už nestalo." Slíbím a zvednu malíček, jako důkaz, že to myslím vážně.

,,Um." S úsměvem přikývne a spojí malíčky.

Objetím se rozloučíme a u vchodových dveří mi ještě zamává, než zaleze dovnitř.

Já tam ještě pár vteřin stojím, než se rozhodnu jít domů.

,,Jen teď doufat, že neudělá něco, aby ze sebe to jídlo nedostal.."

~~~~~~

Zdraviiim~

Doufám, že odpočíváte a jíte dobré jídlo ( ꈍᴗꈍ)

Každopádně doufám, že se kapitola líbila✨

Omlouvám se za chyby🙏

Saranghaee💕