SeeDark |TWILIGHT|

6. kapitola

Trénink s vlky skončil pozdě odpoledne. Ihned po něm jsem se vytratila bez rozloučení a namířila jsem si to k jednomu ze skalních výběžků na kraji lesa.

Přešla jsem až na kraj útesu a nastavila jsem své tělo proti větru. Vítr si začal pohrávat s mými vlasy. Přivřela jsem pomalu víčka a nechala svou moc proudit vzduchem.

Uvolnilo to veškeré napětí mého těla. Vynesla jsem své tělo do vzduchu, pořád výš a výš. Pak jsem se dotkla dlaní prvních mraků.

Máš strach?

Nemám.

Lžeš nebo nelžeš, Karisin?

Mám obavy.

Proč? Nedovolíš, aby se někomu něco stalo. Nebo ano?

Možná. Spíše ne. Nevím. Proč mi neporadíš, co mám dělat?

A poslechla bys?

Ne, pokud bych s tím nesouhlasila.

Tak vidíš.

A co ten upír?

Má jméno?

Ty víš,že má. Ale víš, jaké je to pravé?

Takže si poznala, že lže...

Ano, svůj výraz i postoj uhlídal, ale jeho oči lhát neumí.

Tak proč se za ním chceš vrátit?

Netuším, něco mě k němu táhne.

Compagna?

Ne, víš, že to není možné.

Proč ne?

Už jsem si tím prošla, podruhé to nejde zažít.

Co když si se tehdy spletla? S Liamem?

Ashley říkala, že je mým compagne.

I ona se mohla splést, nebylo by to poprvé.

A co by to změnilo? Stále by jsem toho nebyla schopna.

Jsi si tím jistá? Třeba by tě dokázal zkrotit.

A to bysme chtěli?

Ne, samozřejmě, že ne. Ale bylo by zajímavé sledovat, jak se o to pokouší.

Bavila si se, když Liam selhal?

Možná, nehodil se k tobě.

Podle čeho, tak soudíš. Rozuměl mi.

Vážně? Chtěl tě zavřít do zlaté klece. Ty potřebuješ někoho, kdo ti nebude chtít vzít tvou svobodu.

Vztah ti vždy vezme svobodu.

Víš, že to není pravda. Tvůj compagne by...

Dost, už se o tom nebudeme bavit.

Dobře. Ale co uděláš s Caiem? Nepřijdeš? Nebo ano? Jen proto, abys ho odmítla?

Nevím, proč chce, abych přišla. Ale chci to zjistit, takže půjdu. A už musíš odejít, jsem unavená.

Neboj se, máš ještě spoustu sil. Chceš ho vidět.

A i kdyby?

Odpovědi jsem se nedočkala.

Otevřela jsem oči. V jednom momentu jsem létala a ve druhém jsem byla zpátky na útesu, stála jsem zpátky na nohách, ale neunesly mě.

Tyhle komunikace, ani vlastně nevím s kým, mě po psychické stránce vyčerpávaly. Nezáleželo, kdy se uskutečnily ani proč. Čím déle jsme si povídali, tím jsem byla slabší.

A mě štvalo, že jsem nedokázala zjistit důvod.

Ležela jsem na zemi a dívala se na mraky, plakala jsem. Dlouhou dobu. Tak dlouho, že se po mně začali shánět.

,,Is?" zvedla jsem se a otočila se za hlasem.

,,Esme?" začala jsem si rychle utírat z tváře pramínky rudé slané vody, mých slz.

,,Co se stalo? Myslela jsem, že budeš ráda až poznáš Edwardovu pěvkyni."

,,Jsem ráda, že je šťastný."

,,Ale?"

,,Je to člověk."

,,To je jistá komplikace, ale dá se vyřešit. "

,,Myslím, že mě nemá ráda. Taky se chová jako mládě."

,,Je mladá. A pochybuji, že si tě nezamiluje. Možná, když se k ní budeš chovat více mile."

,,Já nechci, aby mě měla ráda."

,,Proč?"

,,Cítím, že dala do pohybu věci, které se neměli stát." zvedla jsem se ze země a obejmula jsem Esme.

,,Jdeš se mnou domů?" zeptala se, jen jsem přikývla a stále ji držíc za ruku šla do Cullenovic sídla.