SeeDark |TWILIGHT|

4.kapitola

,,Kar, kde si byla?!?" jen co jsem otevřela dveře od domu Cullenů, tak na mě vylítl Jas. V očích měl ten známý strach.

,,Klid. Byla jsem se v Portlandu nakrmit." zamračil se, úplně obrátil a naštval se. Chtěl mi ohledně mých stravovacích návyků něco říct. To by, ale nesměl přijít Carlisle.

,,Karis už na tebe čekáme. Chceme se domluvit ohledně zítřka a budeme mít poslední trénink s vlky." to si dělají srandu. Oni tady trénují už bůhví jak dlouho, aby se připravili a mě nepozvou. Tedy ne, že bych to potřebovala, ale stejně mě to mrzelo. Hlavně, že mi to neřekla Rose, nebo Esme.

Chtěla jsem vejít dovnitř, ale ze dveří se vyřítil Edward. Za ním šla Bella, která se mi vyhla obloukem a zbytek Cullenů.

,,Ahoj!" přihrnula se ke mně Esme.

,,Nazdar!" odpověděla jsem příkře. Byla jsem plnoprávně naštvaná.

,,Kar! Vybij si to později!" hned mě Jas okřikl. Jasně byla jsem zlá, ale tohle byla tak trochu podpásovka. Radši jsem to ignorovala a šla za Carlislem do lesa.

Kvůli Belle jsme museli jít pomalu a to se mi rozhodně nezamlouvalo. Chvílemi jsem schválně zrychlovala, ztrácela se jim. Doufala jsem, že za mnou někdo přijde a nenechají mě samotnou. Místo toho pořád něco řešili s tou lidskou dívkou. Bylo vidět, jak si užívá jejich přítomnost.

Nepatrně jsem zavrčela. Opět se mi vybavil obličej neznámého upíra. Chtěl, abychom se dnes večer sešli v Portlandu. Pokud jsem to tedy správně pochopila. Nechtěla jsem dnes s nikým být, ani s Cullenovými, ani s Caiem. Proč nad tím přemýšlíš? Je to špatný nápad a ty to víš. Jistě, že to vím. Nemůžu mu věřit. Nesmí se opakovat minulost. A nebude.

,,Kar!" uslyšela jsem Jase, jak za mnou běží. Konečně si vzpomněl na svou sestru.

Místo, abych se zastavila, tak jsem zrychlila. Utekla jsem. Běžela jsem tou největší možnou rychlostí, cítila vítr ve vlasech.

Na chvilku jsem něco zahlédla. Chtěla jsem to nechal být, ale nemohla jsem. Něco mě nutilo zastavit. Vrať se!

Poslechla jsem, otočila se a běžela nazpátek. Tentokrát pomaleji.

Po pár vteřinách jsem spatřila srnu. Ležela na boku a nemohla se postavit na zraněnou nohu. Zmítala sebou, vycítila ve mě lovce. Její instinkty jí nabádaly k útěku. Přešla jsem k ní a položila jí pomalu ruku na hrudník, poté jsem mírně zatlačila. Chtěla jsem jí pomoci, ale nejdříve jsem potřebovala zjistit míru jejího zranění  a to sebou nesměla cukat.

Chvilku jsem pozorovala, co nejopatrněji ránu a pak k ní přiložila dlaň. Ano, mohla bych to udělat jen silou myšlenek, ale trvalo by to déle a srna by jen zbytečně prožívala bolest, způsobujících srůstání tkání. Tohle  bylo mnohem více milostivé, lidské.

Jeden z důvodů, proč jsem nepřešla na zvířecí krev. Lidí si vážím neskutečně méně než zvířat. Ničí vše krásné kolem sebe, nepoháněni touhou přežít, ale touhou po všem.

Rána se zcela zahojila a srna se opět opatrně postavila na zdravou nohu. V mžiku byla pryč, neohlédla se.

Netlukoucí srdce mi zalil hřejivý pocit, ohlédla jsem se do korun stromů. Vidí tě.

Vyrazila jsem pryč, k proradným synům vlka.