SeeDark |TWILIGHT|

2. kapitola

Přešla jsem ode dveří k oknu a pozorovala jak vychází slunce. Mohla bych se jít aspoň na chvilku projít, když už jsem tady celou noc tvrdla. Přemýšlela jsem o tom jakou pomoc jsem jim slíbila. Jak blízko bych byla tomu, čemu se snažím celá desetiletí vyhýbat, kdyby se to zvrtlo. A, že se to zvrtne.

Ne, nebylo to zbytečný, ale potřebovala jsem si provětrat hlavu. Tak jsem vyšla. Měla jsem potřebu jít se nakrmit. To mě vždy uklidní. Bohužel jsou blízko novorozenci, takže budu muset dál. Hodně dál.

Běžela jsem asi dvacet minut. Byla jsem, ale už v Portlandu. Upíří rychlost má hold něco do sebe.

Právě procházím nějakou uličkou okolo baru. Doufám, že vyjde někdo normální. Ne nějakej vožral, kterýmu je padesát. Dneska mám chuť si hrát. Kdyby to byl kluk kolem pětadvaceti, tak bych rozhodně neměla problém.

Mám zrovna štěstí. Z baru vyjde poměrně hezký brunet s modrýma očima. Pár skleniček asi měl, ale sranda je pořád sranda.

Pomalu k němu přejdu. Už si mě všimnul. Olízla jsem si rty a prsty mu naznačila, aby šel blíž. Přišel a já ho chytla za ruku. Zatáhla jsem ho do poměrně čisté uličky.

Myslím, že nám oboum je jasný co bude následovat. Přitáhla jsem si ho blíž a začala ho tvrdě líbat. Zmáčkl mi zadek. Aspoň teď spolupracuje, za chvilku ho to rychle přejde.

Zubama jsem mu na krku dělala malý jizvyčky. Zavzdychal. Tss, tak málo lidem stačí. Začal se na mě víc tlačit. Najednou jsem měla stejný pocit. Stejný jako doma při hádce. Cítila jsem přítomnost jiného upíra.

,,Víš jestli si chce užít, tak bys měla hledat někde jinde. Ten ti moc nedá." koukla jsem se tomu klukovi za záda.

Ten arogantní hlas patřil upírovi, který byl přeměněn v podobném věku jako já. Blonďaté vlasy měl kousek nad rameny a červené oči s bílou pletí vytvářely dokonalý kontrast.

Na tohle už jsem, ale vážně neměla. Škrábání v krku bylo neúnosné a tak jsem toho blonďáka ignorovala. Kluka jsem kousla, vychutnávala jsem si tu lahodnou tekutinu v mém krku. Teprve když už nezbylo jsem se otočila na pořád čekajícího upírá.

,,Nemám zájem." odfrkla jsem si. Ten zvláštní pocit, který se mi usadil v hrudi mě nutil být v klidu. Jen díky tomu jsem už nestála v obranné pozici.

,,Škoda...Ani na lov se mnou nezajdeš?" posmíval se mi.

,,Právě jsem jedla." usmála jsem se a doufala, že jako většinu ostatních ho to naštve. To jsem se, ale mýlila.

,,Viděl jsem..." byl úplně v pohodě. Nechápu jak, asi je už hodně starý.
Je velmi starý a také zkušený...A ten kdo je zkušený je i nebezpečný.
Zavrčela jsem a vyčkávala, ale on se mě rozhodl dráždit. Přešla jsem do středu uličky.

Přecházel okolo mě až jsem se zoufale otáčela. Byla jsem naštvaná už předtím a tohle rozhodně nebylo uklidňující. Vlastně jsem jen čekala až zaútočí, jako nějaká zvěř.

Můj dar jsem cítila pod svou kůži. Čekal až ho vypustím, aby tohle mohl ukončit.

Na chvíli jsem přestala dávat pozor, něco se za tím upírem hnulo. Bylo příliš pozdě, když jsem si uvědomila svou chybu, byla to jen muška.

Stál přede mnou. Držel mě oběma rukama za krk nad zemí. Stačil by mu jeden pohyb, abych byla bez hlavy.

Stejně jsem se nebála. Zírala jsem do těch rudých očí v nichž se už usazoval prach. Ztrácela jsem se v nich. Pomalu mě dal na zem a obličejem se přibližoval k mému. Vábilo mě dostat se ještě blíž. Chtěla jsem to, tak jak už dlouho nic jiného. Přitahoval mě...

On byl, ale chytřejší než já. Uskočil ode mě. Nasadil si zase tu masku, která mu před chvílí spadla. Tu, kterou jsem nosila taky a měla bych jí mít zase. Ale já tam jen stála a dívala se na něj. Vždyť ani nevím jeho jméno. Dávej si pozor.

,,Tak jdeš?" zeptal se jako by se nic nestalo. A to ostatně bylo to nejlepší.

,,Kam?" někdy si říkám, že upíři nemají dobrou paměť.

,,Na lov." a prostě se rozběhl. Nevím proč, ale já běžela za ním.
Neměla si.

Na tohle si prosím moc nezvykejte. Pravidelné vydávání kapitol u mě vážně nehrozí;)