Jen si myslíš, že mě miluješ

Fakt: Holubi žijí v hejnech (2/2)

„Jo. Ne. Já nevím. Lanci, poslouchej. Prosím. Neudělal jsem to sice schválně, ale podvědomě. A pořád si to strašně vyčítám."

„Podvědomě?"

Přikývl a objal se ještě pevněji. „Jo. Podvědomě. Líbil ses mi, víš? A asi jsem nějak podvědomě chtěl, aby to bylo oboustranné. Promiň. Vážně se moc omlouvám. Snažil jsem se to napravit co nejrychleji. Nezneužít té situace. Nezneužít... tebe." Než stačil Lance zareagovat, pokračoval: „Chtěl jsem se ti přiznat, než odjedu."

Nevěřil tomu. „Nezneužít... Walteře, ty trhlej blázne."

„Vážně se omlouvám. A snažil jsem se to vrátit do starých kolejí. Chovat se jako dřív, ale nešlo to. Byl jsem v tom až po uši."

„Byl?"

„Byl... Jsem. Zkusil jsem se odmilovat. Vzal jsem si to samé, co jsem dal tobě, i silnější. Ale nefungovalo to. Bohužel to nebylo umělé."

„Walteře..."

„Ale odjedu, neboj. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli bys byl ochotný udělat něco podobného jako v zimě? Takové rozloučení? Než odjedu. Nemusí to být ani rande, jen si prostě vyrazíme ven. Nebo by to bylo moc trhlý? Ale jestli někoho máš nebo nechceš, nemusíš."

Povzdechl si. „Walteře, my jsme trhlý. Proto nám to i funguje. A ne, nikoho nemám."

Walter se na něj překvapeně podíval. „Vážně? Ale kde jsi..." rozhlédl se po bytě a zmlkl.

Lance to nechal být. „Můžu se tě na něco zeptat?"

„Jasně, cokoliv."

„Kdy to začalo?"

„Aljaška," řek Walter okamžitě. „Málem jsi... Málem jsme se odtamtud nevrátili oba. Když jsem... Došlo mi to brzo potom."

Lance přikývl. „Halloween. Dva roky zpátky. Byla to ta nejlepší oslava, jakou jsem kdy zažil. Prozářil jsi každou místnost, do které jsi vstoupil."

„To byly ty třpytky. Serotonin – "

„Ne," zavrtěl Lance hlavou. „Tvůj úsměv. Tvá radost. Každá trhlá aktivita, kterou jsi pro rozvědku vymyslel. Tvá gesta. Ty."

„Ale... co to říkáš?"

„Walteře, jsem do tebe blázen dva roky. Žádné vůně nebo lektvary to nezměnily."

A tentokrát měl pocit, že ho Walter konečně slyší.

„Ty jsi... do mě blázen?"

Na génia byl občas trochu pomalejší. „Ano, Waltere, jsem."

„Ale to znamená... že ty... a já..." ¨

Zvedl obočí, a i když se snažil tvářit vážně, tváře se mu samy rozšiřovaly do velkého úsměvu.

„... ale já ti dal... říkal jsi, že mě už nemi –"

„Lhal jsem. Nemůžeš zrušit něco, co není umělé."

„Ale, ale, ale..."

Sebral všechnu odvahu a zvedl se z křesla. Sedl si vedle něj na pohovku. Chytil ho za ruku.

Walter ztichl a polkl.

„Walteře, půjdeš se mnou na rande? Na skutečné, opravdové rande?"

„Ano," špitl. „Rád."

Lance se pomalu k němu nakláněl. Dost pomalu na to, aby si to Walter mohl rozmyslet.

Walter si to nerozmyslel. Jejich rty se setkaly.

Chytil Waltera a přitáhl si ho k sobě.

A buď byl Lance zasáhnutý třpytkovou bombou, nebo to byl ten nejlepší moment jeho života.

Walter mu přejel jazykem po rtu a Lance polibek hladově prohloubil.

Vyšplhal se Lanceovi na klín, aniž by se přestali líbat.

Lance ho ochutnával. Hladil ho. Hnětl mu malý pevný zadek. A Walter na všechno tak nadšeně a úžasně reagoval.

Konečně.

Bože, on ho tak miloval.

Nakonec se Walter zadýchaně odtáhl. Tváře červené. Oči zářící. „Zůstaneme ve Washingtonu nebo jedeme do Koreje?"

Lance mu stiskl půlky a přitáhl si ho k sobě ještě blíž. Líně se na něj usmál. „To je mi úplně jedno. Kam půjdeš ty, půjdu já."

Walter se s úsměvem kousl do naběhlých rtů. „Trhlej tým?"

„Trhlej tým."