Hraničářův učeň- Boj s časem

Dlouhé pláně

Už zbývalo jen pár dní do celého měsíce, který Týna strávila v Celtice. Její hnědé vlasy se prodloužily a jemně zvlněly. Vlasy si uvázala do jednoduchého drdolu, ale neposedné vlasy jí odstávaly, ikdyž se je u hlavy snažila uhladit. Celtika se měnila na místo ze kterého chtěla rychle pryč. Pocit, že tu měla být za nějakým účelem, byl naplněn. Celtika byla jako kotel před vybuchnutím s kterým nic udělat nejde. Týna zjistila dost informací a chtěla je sdělit hraničářům a královi. Teď si to mířila zpět do Redmontu za Haltem a to z několika důvodů. Sice cestou z Celtyky  do léna Redmont by míjela i jiná léna, ale nechtěla v nich zastavovat. Byla v jiné době a tak netušila jak hraničáři či baroni jsou v těchto časech loajální. Zato Halta znala a věděla, že ten se určitě nezměnil.
Týna kráčela vedle Šípa a pobrukovala si. Kůň do jejího rytmu přizpůsobil krok. Krajina kolem nich změnila ráz. Z řídkého lesa vyšli na dlouhé kopcovité planiny s vysokou trávou, která jí byla až ke kolenům. Blížil se podzim a tráva pomalu začínala hnědnout. Změnilo se i počasí. Místo častějších slunečních dní, přicházely dny dešťové a pochmurné. Dnes tomu nebylo jinak. Zvedl se ze severu studený vítr, který s Týnou lomcoval. Obešla Šípa a stoupla si tak, aby ji její koňský přítel trošku vykrýval. Nikde žádná skála ani strom, kdeby se mohli ukrýt. Brzy se k silnému větru spustil ze zamračené oblohy déšť, který Týnu štípal do obličeje, jako malé jehličky. Silný vítr a déšť způsobyly, že Týna neviděla před sebe a měla co dělat aby se udržela na nohách. Zakryla si obličej a zabalila se do hraničářské pláštěnky, kterou jinak měla schovanou. Vyskočila si na Šípa a lehla si na něj tak, aby vítr se do ní nemohl opřít. Šíp pokračoval vytrvale v chůzi.
,,Představ si, že dneska je mi už osmnáct let." Promluvila zamyšleně Týna zachumlaná na Šípovy.
   Stárneš.   To bylo jediný co jí odpověděl.
Za dvě hodiny Šíp dorazil k malému statku. Přivítal je štěkot dvou obřích psů přivázaných na řetězu. Za chvíli na štěkot zareagoval sedlák, který vyšel ven. Musel hodně křičet, aby překřiček vítr s deštěm.
,, Co chcete?" Zakřičel. Mluvil celtickým jazykem, ale přízvuk byl araluenský.
Týna promluvila araluenecky. ,, Cestují do Walmoju." To bylo město, které bylo poblíž hranicím Araluenu a také jediná možnost jak se  do Araluenu dostat.  Město bylo obrovské a rozléhalo se na dva dny cesty. Město z obou stran chránily vysoké mohutné skály, jejichž špičky nebyly vydět v oblacích. Za městem se nacházelo ještě pár malých vesniček, které sousedili s Araluenem. Další cesta do Araluenu vede přes moře, jenže ona neměla peníze na loď.
Týna prosebně pokračovala. ,,Avšak v tomhle se špatně cestuje.. mohla bych u Vás zůstat než se to přežene?" Křičela ze všech sil, aby ji vůbec uslyšel.
,, Můžeš sesednout." Povolil sedlák a rozběhl se kní. Jednou rukou vzal za otěže Šípa a druhou ukázal na  budovu stavěnou do účka.  ,, Zaveď ho do stáje a pak přijď do vnitř." Pak se rozběhl zpět. I za tu chvilku zmokl.

Pršet přestalo k večeru přesto sedlák s rodinou Týně nabídli, aby u nich přespala. Místo jí našli u jedné z jejich dcer. Byla to malá pihovatá, zrzavá rošťanda kolem čtyř let. Týnu si hned oblíbila a při každé příležitosti se jí pověsila na krk.
Týně půjčily oblečení, než to její oschne. Její oblečení bylo přehozené před krbem na tyči, která visela ze stropu.
Protože neměla jak za jejich pohostinnost zaplatit. Domluvili se, že dětem bude vyprávět pohádky. Po večeři se všech pět dětí sesedlo kolem ní a naslouchaly. Týna vyprávěla a zveličovala své příběhy a děti jen na ní koukala s otevřenou pusou. Uměla je do svého příběhu tak v táhnout, že skoro zapomínaly dýchat jen, aby jim něco neuniklo. Nikdo se na nic neptal. Všichni se zaujetím poslouchali i jejich rodiče se přidali. Vzali si židle od jídelního stolu, posadili se a poslouchali a hlavně s radostí přiznali že aspoň jeden večer je klid od dětí.

Ráno se probudila s neklidem v břiše. Opřela se k lokty a rozhlížela se. V koutech vládlo pološero. Malá zrzka se převalila z boku na bok. Její zrzavé vlasy z pod peřiny odstávaly ze všech směrů. Potichu vstala a vydala se k oknu. Našlapovala špička pata, aby rozvrzaná prkna malou dívčinu nevzbudily. Byla si jistá, že sedlák s manželkou a dvěma nejstaršími dětmi jsou již venku a starají se o dobytek, který se pásl na pastvinách před domem. Tito lidé stávali velmi brzy.
Podívala se ven z okna. Silná vychřice s deštěm se přehnala. Zůstal je silnější větřík, který si pohrával s komínek a barákem se nesla jeho meluzína.  V dálce něco zahlédla. Ohnivé problikávájící světlo nad obzorem. Ovevřela okno, vítr je doorevřel a ona nestihla zachytit jednu z okenic a tak narazila do stěny. Zrzatice se posadila na posteli a s rozespalým úsměvem pozdravila. ,,Dobré ráno." A protáhla se.
,, Dobré ráno Elis" Odpověděla Týna.
Dál sledovala tu záři a nastražila uši, jestli něco zaslechne. Její neklid vzrostl, když opravdu něco uslyšela. Vítr kní začal donášet zvuky, byl to zvuk davu s pochodněmi. Rozhořčeného davu. A nic v okolí nebylo kromě tohoto stavení, takže jí došlo že jdou sem.
,,Elis, musíme vstávat." Zněla klidně aby malou nevyděsila. ,,Obleč se teple a pro jistotu si nějaké oblečení sbal do pytle."
,,A proč?" Najednou dívenka dostala strach, že se jí Týna snaží unést.
Týna její strach vycítila. ,,Neboj, jestli někam pojedeme pojedeme všichni." Řekla a vyšla z pokoje.
Prošla celý dům a jak si myslela tak bylo. Sedlák s manželkou a s nejstarším  Joelem a Angelikou byli někde venku. V baráku zůstali jen šestiletý dvojčata Erik s Timem a malou Elis. 
Týna chlapce také vzbudila a poprosila je o to samé. Ti nechápali sice proč, ale bez reptání se do toho pustili. Chápali, že se něco děje a hrůzou jim přejížděl mráz po zádech. Hraničářka běžela ke krbu, kde ji uschlo oblečení. Rychle si ho oblékla. Oblečení, které dostala si složila a vzala si sebou. Bylo nepraktické jezdit bez náhradního oblečení. A tak celý měsíc to dělávala tak, že když bylo pěkně vyprala si jen jednu věc, aby nebyla úplně nahá  a nezmrzla. Teď díky sedlákům oblečení měla.
Vyběhla ven. Zbytek rodiny nikde neviděla. Zář a hluk byl čím dál tím blíž. Ve stáji rychle osedlala Šípa a další dva koně. Strakouše a hnědáka za otěže přivázala k sedlu Šípa. Ve stání Šípa si nechala dlouhý luk a šípy. Toulec s šípy si přivázala k boku k opasku. Tím se trošku lišila od hraničářů a to se jí teď hodilo. Luk přehodila Šípovi přes hrušku sedla. Vyvedla je ven za barák, aby byli před davem krytý co nejdýl.
Vběhla do baráku a do svojí brašny naházela jídlo co našla v kuchyni. Nad kamnama se nacházel hrníček. Šáhla do něj. Nedivila se když v něm našla nějaké šperky a peníze. Všechen obsah hrníčku nasypala do brašny, kde už měla nějaké jídlo. Přeběhla z kuchyně do pokoje dvojčat. Jejich pihovaté obličeje se na ní dívaly se strachem v očích. Nechápali co se děje.
,,Máte zabaleno?"
Kluci přikývli a ukázali na svoje plátěné tažky. Týna pochvalně kývla hlavou. Pak si všimla, že na postelích kromě těžkých péřových peřin mají také kehké tenké přikrývky. ,,Ty si vemte taky." Ukázala na ně. Podívala se za sebe. Už tam stála i Elis. 
Naštěstí se všichni oblékly teple. Takže mohli vyrazit. 
,, Jdeme." Zavelela a děti poslušně šli. I oni už slyšeli ten hluk davu.
,,Kde je máma s tátou?" Popotahovala Elvis. To kde jsou rodiče trápilo i její starší sourozence.
,, Zjistíme to, teď ale musíme rychle jít." Odpověděla a přivazovala k sedlům jejich zabalené tašky.
Nevýhoda kterou si Týna až moc dobře uvědomovala, že na zarostlých rovných pláních budou moc dobře viděny.
,,Eriku ty si sedni s Elis. Budeš ji držet, aby nespadla a ty Timi si sedni na toho druhého." Řekla a pomohla dětem do sedel. Chtěla jet rychle, ale děti se v sedlech moc dobře nedrželi a klouzali dolů. Zastavila asi tak kilometr od jejich statku. Nikde žádný strom ani skála. Jen rovná plocha s trávou se kterou si hrál vítr.
,,Všichni sesednout." Věděla, že s takovouto rychlostí by je dav za chvíli zahlédl. Koně byli vysoký a byli by vydět z velké dálky. Šíp by si uměl lehnout a schovat ale ty dva větší to neuměli, byli to obyčejní koně. A taky věděla že je pustit nemůže, cestovat s dětmi a jedním koněm by nešlo. Přešla k Šípovi ,,Běž jak nejrychlejší můžeš. Až neuvidíš statek tak se zastav. To budete  za obzorem a nikdo vás neuvidí. " Řekla Šípovi do ucha a vyslala koně do moře trávy. Oba dva koně byli stále přivázaný k Šípovi a tak se poslušně rozběhli za ním.
,,Vždyť tam máme všechny věci." Nechápal Erik. Snažil  se chovat statečně, ale hlas se mu třásl a do očí se mu dostávali slzy. Jsou to jenom děti. Uvědomila si a objala je. Něco podobného zažila i ona, když byla malá.
,, Vy si lehněte, aby jste nebyli vidět. Tady vás nenajdou." Odmlčela se a rozklepla svojí hraničářských pláštěnku, kterou měla složenou v malé brašně u opasku. ,,Já vás tímhle přikryji a oni vás neuvidí, ale nesmíte se hýbat a ani mluvit. Rozumíte mi?"
Jejich hlavičky se zvedali a padali jak přikyvovali.
,,Tak to je dobře. Já se vrátím a podívám se po vašich rodičích." Přikrčeně se zvedla a přikryla pláštěnkou trojici dětí. Trošku se nadzvedla, aby viděla. Byli krytí statkem a dav ke statku ještě nedošel. Takže se zvedla přehodila si luk z pravé ruky do levý a co nejrychleji se rozeběhla zpět. Neběžela přímo vzala to trochu obloukem. Křik davu a jeho šílenství rostlo.
Zahlédla lidí a jejich pochodně. Schovala se do trávy a sledovala. Podívala se na svůj toulec a zaklela. Když vyrážela od Gilana na nákup v jejím toulci bylo přesně padesát šípů. Ten počet se rapidně zmenšoval už jich tam měla jen třicet a uvědomila si, že davu je daleko víc možná kolem dvoustovky. Vítr slova unášel jiným směrem a tak neslyšela co vykřikujou. K jejím uším doléhaly jen nějaké zvuky bez žádného významu.
Po kolenou se plazila dál. Díky výcviku to byl rychlí pohyb, kterýho si málokdo mohl všimnout. Zadek se snažila držet níž nad zemí, aby ji nezahlédli.
Z domu vynášeli majetek a co se jim nelíbilo to rozbíjeli. Všechny zvířata vyhnali a ty teď po statku pobíhali zmateně. Venku před statkem ležela dvě mrtvá těla statkářových psů. Týna pohledem přejížděla ze člověka na člověka a hledala statkáře jeho ženu a ještě jeho dvě děti.
Joela a Angelikou za chvíly spatřila. Oba dva byly bledí a od krve. Joel na tom byl hůř. Patnáctiletý kluk se sotva držel na nohách. Měl svázané ruce a podle modřin, zakrváceného obličeje a roztrhaného oblečení bylo poznat, že ho zmlátili. Angelika měla též ruce svázané a podle jejího nepřítomného pohledu si Týna uvědomila, že zažila trauma.
Před barákem začali házet velkou kupící dřeva, do kterého zasadili kůl. S hrůzou si uvědomila k čemu to je.
Nevěřila že tak obrovský dav dokáže zastavit sama. Ale něco udělat musela. Pocit bezmocnosti se jí vkrádal
do mysli. Rychle ho zahnala a zklidnila svůj dech. Z toulce plynulým pohybem vytáhla šíp a založila ho do luku. Málo šípů ji přinutilo pečlivě vybírat cíl. Pro svůj první šíp si vybrala statného člověka co nejvíc křičel a povzbuzoval lidí ke zvěrstvům. Zhodnotila letovou dráhu, vzdálenost a vítr. Z trávy se rychle zvedla, vystřelila a zase se rychle schovala. Rána byla přesná zasáhla ho do srdce. K zemi padl už mrtev. Naštěstí si ji nikdo nevšiml. Nikdo nevěděl odkud výstřel přišel. Někteří z davu začali zmateně a vyděšeně pobíhat. Najednou nevěděli co mají dělat. Někteří co byli u toho nejblíž ustrašeně uskočili a zmateně se dívali okolo sebe.  To byla její příležitost. Přesunula se pomalu na místo, kam se nedívali. Vybrala si další cíl. Člověka, který nedbal na mrtvého komplice a který  právě vrazil pěst do Joelova břicha. Ten se bolestí položil na kolena.
Opět zaměřila, vystřelila s takovou rychlostí a přesností kterou umí hraničáři. Smrtelný zásah. Muž se svalil před Joela  s šípem v hlavě.
Tentokrát si ji někdo všiml. Zakřičel a ukazoval tím směrem kde byla. Celý dav se rozeběhl. Na sucho polkla chtěla přemýšlet racionálně, ale nic jí nenapadalo. ,, Gilane, proč tu nejsi?" Řekla si vyděšeně pro sebe.  Začala se plazit někam jinam, ale dav byl rychlý a rozsáhlý. Vytáhla šíp a vystřelila vzhůru nad jejich hlavy. Střílelila na slepo. Avšak šíp si cestu našel, poznal podle výkřiku. Dav byl blíž a blíž. Zbívaly jen vteřiny než ji najdou a určitě zabijou.