Z Pohledu Laury
Lezela jsem ve svoji postely v malym klubicku.Po tvari mi tekly slzy.Tohle jsem nechtela. Vazne Lauro ty si takova krava! Prsty jsem prejizdela po svojim naramku ktery mi dal Liam na prvnim plese.Tak moc to bolelo. Tento pocit jsem jeste nezazila. Tu bolest na srdci. Pred oci jsem mela Liama jak odchazi z nasi lavice.Jak stoji u dveri a diva se na me.
Tak moc jsem chtela aby jsem se prave ted probudila.Aby to byl pouhy sen. Ale nic! Tohle byla realita. Tak skutecna a bolestna. Jak jenom to dokazu po tom vsem se mu podivat do oci? Uvidim jeste nekdy jeho usmev? Uvidim jeho nadherne oci?
Dvere pokoje se otevrely a do vnitr vesla Perri. Jeji oci se podivaly na me. Ani se neusmivala.Bylo mi jasne ze uz vsechno vi.Dosla ke me a poradne me objala.Tolik mi to chybelo.Ona mi chybela.Zacala jsem brecet jeste vic.Slzy zacaly stekat po me tvari ve dvou velkych vodopadech.
"Tak moc,..tak moc to boli" zazvlykala jsem v narusi svoji kamaradky.Jeji objeti bylo silne
"Ja wim,..ja wim,..bude to v poradku uwidis" mirne se usmala do mych vlasu a dal me hladila po zadech
"Ublizila jsem mu" povedela jsem ji a utrela jsem si svoje oci
"Ublizila Lauro,..takovyho jsem ho jeste nepoznala" rekla mi Perri a hrala si se svymi prsty
Cely tyden jsem nevysla s pokoje. Ani na hodiny jsem nechodila. Perri me omluvila ze jsem nemocna a nosila mi kazdy den neco dobreho na moje zlomene srdce. Skoro vubec jsme spolu nemluvily.Kolikrat jsme jen v tichosti sedeli v naruci na postely.A ona me hladila po zadech a septala mi do vlasu ze vsechno bude v poradku.
O Liamovy jsem nic nevedela.Perri mi jenom rekla ze chodil do skole a sedel v tichosti v moji lavici. S nikym nemluvil.Vsechny ignoroval.Dokonce ani s ni nemluvil.
"Hey dime a donde vas,y si sabes tu destino" znela pisen v mojich usich.Prave mi zacinal hrat Enrique Iglesias a ja byla na ceste domu.Budou prece Vanoce.Uvidim konecne moji mladsi sestru a rodice.Mozna jenom preci moje myslenky budou jine.
Objela jsem svoji mamu kdyz na me cekala na letisti.Tak moc mi chybela.A hlavne potrebovala jsem poradne objeti.Zacala jsem brecet. Ach Lauro ne tady! Ne na letisti a ne pred moji matkou. V jejich ocich byl strach vubec nevedela co se to smenou deje.Vzdycky jsem se vracela s usmevem.
Jenom jsem zakroutila hlavou aby to pro zatim neresila.Kyvla hlavou jako souhlas a sli jsme do auta. Cesta do meho mesta z letiste trvala asi tak 30 minut. Konecne jsem zacala poznavat svoje mesto. Ach jak nadherne tohle mesto je.
Waterford mesto ktere snad nemuze byt krasnejsi nez je ted. Projizdely jsme mojim oblibenym parkem.Tak rada jsem chodivala na jednu s jeho laviccek premyslet a nebo jen psat si svoje basne. Musela jsem se pousmat. Naposledy jsem tady byla kdyz mi bylo 14.
Moje mala sestricka uz me cekala v mem pokoji. No mala tak bych ji uz rikat nemala.Vzdyt s ni roste uplna slecna.Zachvilku bude mit uz 14 let ale pro me to byla moje mala sestricka.Objala jsem ji. Tak moc mi chybel jeji smich.
Lezela jsem ve svoji postely. A premyslela jsem.Ano ano! V moje mysli byl Liam! Co asi dela? Povzdechla jsem si.Tak moc jsem chtela mu to cely vysvetlit. Tak moc jsem ho chtela obejmout.
