Emotivní jednodílovky

1 kozačky z kamene 1

,,Tak ahoj" objímaly jsme se s kamarádky. Ony nastoupily do autobusu a já jen zamávala. Když autobus odjel, schovala jsem můj foťák do batohu. Šla jsem na hlavní náměstí. Samozřejmě jsem nevěděla co dělat tak jsem si random sedla na nějakou lavičku. Psala jsem si chvíli s jednou s holek co před chvílí odjela. Stejně jako já nevěděla co mám dělat. Napsala jsem i jiným lidem jestli nechtějí ven. Jenže nikdo neodpovídal. Klasika. A tak jsem chtěla jít domů. Šla jsem stále do kopce, jelikož můj byt je hodně daleko od náměstí. Předpokládám něco okolo 1-3km. Zvedla jsem se z lavičky, ale domů jsem nechtěla. Stála jsem kousek od náměstí a doufala jsem, že někdo odpoví. Jenže jak jsem někde v hloubi duše tušila, tak se i stalo. Nikdo neodpověděl. Za těch blbých 10 minut stání uprostřed cesty a nic neděláním a doufáním, jsem nabrala na smutku. Najednou mě popadl smutek, jako kdyby to byl člověk kterému jsem chyběla. Jako kdyby to byl můj starý dobrý přítel. Moje nohy se podlamovaly a slzy se mi draly z očí ven. Nechala jsem to být a začala jsem si pouštět hudbu. Ale moje nohy šly pomalu. Šla jsem hodně pomalu. Ale mě to nevadilo. Lidi kolem na mě koukali jako na blázna. To nikdy nebyli smutní? Kde se ale ten smutek vzal?
Každým krokem mi přišlo že jsou moje nohy těžší a těžší a pokládání nohu před nohu bylo náročné. Cítila jsem se, jako kdyby jsem měla kozačky z kamene. Lidi okolo mě chodili rychle a pružně, ale já jsem šla jako z pohřbu. Neměla jsem důvod jít vesele, když jsem veselá nebyla. Chtělo se mi brečet, ale nešlo to. Cítila jsem se jako kdybych měla omdlít, ale mé tělo to nedovolilo. Šla jsem tedy stále pomaleji. Může člověk opravdu být tak smutný, že se cítí až takto? Zastavila jsem se na semaforu a začala se mi točit hlava. ,,Prosím ať omdlím" řekla jsem si v duchu. Chtěla jsem omdlít. Lépe a rychleji bych se tohoto smutku zbavila. Ale nic. Začala blikat zelená, ale mé nohy stály. Nic nedělaly. S těží jsem udělala krok, pak dva, potom tři a už jsem šla tak jako předtím. ,,Prosím, chci omdlít někde tady uprostřed ulice" modlili jsem se sama pro sebe. Jsem divná? Možná ano, ale už jsem jednou modela a vím, že by se mi ulevilo. Jenže ono se tak nestalo. Šla jsem tedy dál a dál. Mé nohy byly stále těžší a těžší a už jsem s těží chodila. Už jsem byla u obchodu nedaleko od mého domu. Nechtěla jsem jít zkratkou, a tak jsem šla tou delší cestou. Po chvíli byl další semafor. Přejížděli tam auta a já přemýšlela, jestli tam nemám vběhnou. Já vím, myslíte si, že toto byl smutek co přišel sám od sebe, tak proč? Není to tak, lidi kteří jsou nejvíce šťastní uvnitř nejvíce trpí. Nemám pravdu? V mé situaci to pravda je. Trpím. Ale neudělala jsem to. Nohy se mi podlamovaly tak moc, že jsem málem spadla na zem, ale nechtěla jsem paní vedle mě rozrušovat. Po chvíli jsem přešla cestu a za ne dlouho jsem byla doma. Chodbou jsem vyšla do patra kde bydlím a otevřela jsem dveře. Pozdravila jsem mou rodinu a v tu chvíli se všechen smutek ve mě skryl a vyčkával na noc, kdy všichni kromě mě budou spát.