Banana fish ( FF ) lepší konec

znovu spolu

Konečně mě pustili z nemocnice. A už zítra letím za Eijim do Japonska. Konečně tak moc mi chybí. Mám pocit že to nevydržím, jsem natěšený jako nikdy. Nemyslím na nic jiného než na něj. Neustále vymýšlím scénáře jak to asi bude probíhat. V jednom mi Eiji skočí kolem krku a začne brečet, v dalším mi dá facku a až potom mě obejme a rozbrečí se. Pak tu máme scénář že mě bude nenávidět a naštvaně odejde, nakonec je tu ten nejlepší už nikdy mě neopustí a řekne mi ta dvě krásná slova MILUJI TĚ. Zrovna jsme přijeli k Maxovi domů a já jdu do sprchy abych ze sebe dostal zápach desinfekce kterým jsem načichlí. Zatím co já se sprchuju, tak mi Maxova žena pere oblečení které všechno buď smrdí desinfekcí nebo potem. Věřte mi je to vražedná kombinace. Po sprše si jdu do kufru složit vyprané oblečení které se stihlo už i vysušit v sušičce a krásně voní po růžovém pracím prášku Persil (malá propagace). Když to mám hotové na posteli mi zbyde jen oblečení na ráno a pyžamo. Teď se jdu, ale dolů najíst mám hrozný hlad. Po jídle si jdu rovnou lehnout, protože ve spánku utíká čas rychleji a já si samou nedočkavostí skoro rvu vlasy. Před tím než upadnu do říše snů si uvědomím že zítra touhle dobou už budu s Eijim. S úsměvem na tváři nad touto myšlenkou začnu usínat až usnu úplně.
___________________________________________  Ve snu se mi zdá jak stojím v prázdné letištní hale a na proti mě stojí Eiji se smutným výrazem. Chci jít za ním obejmout ho jenže to nejde, jako bych měl nohy přilepené k podlaze. Eijimu po tváři steče slza, a pak další a další. Nevydržím to a začnu plakat taky. Začnu na něj volat jménem, ale on nic křičím čím dál víc. Najednou se mi hlas zadrhne, nemůžu vydat ani hlásku. Jako bych přišel o hlasivky. Eijiho slzy se uklidní. Podívá se na mě a po tichu zašeptá slova která mi zlomí srdce. ,, Promiň, ale už tě nemiluju, neměl si sem lítat." V tu chvíli se na novo rozbrečím. Klesnu na kolena, nemohu se nadechnout, ale je mi to jedno život bez něj stejně nemá smysl. Těsně před tím než se ponořím do temnoty z posledních sil řeknu,, Eiji" a zemřu.
___________________________________________

Probudím se úplně zpocený. Vypnu budík který jsem si nastavil a oddechnu si že to byl jen sen. Šouravím krokem dojdu do koupelny kde si dám sprchu abych Eijimu nesmrděl a už s širokým úsměvem vylezu ze sprchového koutu rovnou do pokoje pro hosty kde jsem spal. Obléknu se a vyrazím do kuchyně na snídani. Tam už sedí všichni tři u stolu a ládují se tousty. Já si také dva vezmu, ale sním sotva jeden, nemám vůbec chuť k jídlu jak jsem nervózní. Po snídani a zabalení posledních věcí do kufru jako je třeba hygiena už nasedáme do auta a míříme na letiště. Letadlo nám letí v 11:39, a je 9:00. Vždy je lepší být někde dříve než potom nestíhat. Když dojedeme na letiště jdem se rovnou odbavit. Pak už jen hodinu čekáme než budeme moct nastoupit. Jsem tak moc nervózní že chodím sem a tam a brblám si samé nesmysly. Když nás výzvou k nástupu hned se hrnu do letadla. V letadle se pohodlně usadím, a teď už mě čeká jen pěti hodinový let do Japonska za mou láskou, a pak už  spokojený život. Let ubíhal hrozně pomalu, každým kilometr o který jsme se přiblížili k našemu cíli jsem byl nervóznější. Pět minut před přistáním už jsem nervózně poklepával nohou až mě Max musel okřiknout. Hned jak jsem vylezl z letadla, tak jsem se chtěl rozběhnout do haly jenže Max věděl co chci udělat, a tak mě chytil za mikinu. Já se na něj podíval vražedným pohledem. Sním to nic neudělalo jen mi s klidem řekl že musíme počkat až Ibe napíše že můžeme přijít. Já si na hlas odfrknul a posadil se na lavičku která tam byla. Po pěti minutách dlouhého čekání zapípal Maxovi mobil, a mi mohli vyrazit. Kdyby mě nedržel asi bych se rozběhl. Už jsme byli u eskalátorů když jsem zahlédl Ibeho a vedle něj mého milovaného, jak má zavázané oči a v uších sluchátka aby nevěděl kde je. Max na ně zamával a naznačil že mu má Ibe sundat sluchátka a šátek. Já byl schovaný za Maxem aby si Eiji myslel že přijeli jen oni a né já. Skrz škvíru jsem viděl jak se Eiji usmál když je viděl, přesto byl v jeho očích stále smutek, smutek který brzy zmizí. Max mi dal znamení tím že za zády ukázal palec nahoru. Tak jo jdem na to.......

___________________________________________

Dnes mi Ibe řekl že má pro mě překvapení. Kolem půl páté mě naložil do auta, dal mi sluchátka a zavázal mi oči abych nevěděl kam jedeme. Opravdu mě zajímá co si zas vymyslel. Asi po čtvrt hodině auto zastaví a Ibe mi pomůže ven. Cesta trvá dalších deset minut protože jít po slepu a beze sluchu je dost těžké, obzvláště když je tu evidentně hodně lidí, a já každou chvíli do někoho narazil. Když jsme se zastavili chvíli se nic nedělo a pak mi Ibe sundal sluchátka. A já slyšel rozhlas jak oznamuje zpoždění letu. Tak počkat proč jsme na letišti. Ibe mi sundal i šátek z očí a já hned pochopil. Přede mnou stál Max s jeho rodinou usmál jsme se na ně, ale zároveň jsem byl trochu smutný, protože mi to připomnělo Ashe. Chtěl jsme se k nim rozejít jenže mě Ibe zastavil. Nechápavě jsme se na něj podíval, ale nechal to být. Najednou se spoza nich vynořil Ash s zářivím úsměvem. Já ho ale nevnímal je to totiž jen další z mých výplodů fantazie. Ibe mě pustil a já se rozešel k nim výplodu mé fantazie jsem věnoval krátký pohled plný smutku z toho že není skutečný, a začal se bavit s Maxem a jeho rodinou. Ti byli zaskočení stejně tak i Ibe, nechápu proč.
-----------------------------------------

Když jsem vyšel spoza Maxe a zářivě se usmál Eiji mi věnoval jen krátký pohled plný smutku a začal se bavit s Maxem a ostatními. Ti byli velmi zařazení, ale méně než já. Teď mi to došlo on si myslí že jsem jen výplod jeho fantazie, jen přelud. Nahrnuli se mi slzy do očí. Eiji se jich zeptal jestli nepůjdou pryč, a otočil se k odchodu. Než se stihl rozejít dal jsem mu ruku na rameno. On se otočil, aby zjistil kdo ho zastavil a strnul. Koukal mi do očí a já jemu. Po chvíli co jsme se navzájem tomu druhému vpíjeli do očí se mu v nich zalesklo. Položil mi ruku na tvář aby se ujistil že se mu nezdám, usmál se a plně se rozbrečel. Stejně jako já. Skočil mi kolem krku a já neudržel rovnováhu a spadl přímo na zadek. V tu chvíli mi to bylo jedno hlavně že jsem s ním. Nějakou dobu jsme se objímali a brečeli, poté se odtáhl, dal mi ruce na tváře a pohlédl mi do očí. Přitáhl si mě do procítěného polibku, jde dával najevo všechny své emoce. Po nějaké době jsme se odtáhli kvůli nedostatku kyslíku a on mi vlepil facku a řekl ,, tohle už mi nikdy nedělej" já se jen usmál a znovu ho políbil. Pak jsem se i  s ním zvedl  a v obětí zatím co on měl nohy kolem mého pasu se rozešel k autu i sním nasedl a pořádně ho objímal. Dojeli jsme do Eijiho bytu kde nás nechali samotné a mi se celý večer objímali, líbali a já vysvětloval co se stalo, a co vše se dělo. Potom mi říkal co vše se dělo sním a jak se zhroutil, a také jak pojede na olympiádu. Šli jsme si lehnout kolem půl druhé ráno. Dali jsme si pusu na dobrou noc a ve společném obětí usnuli.

The end
***************************************

Tak a máme tu konec této knihy. Doufám že se vám líbí budu ráda za každou odezvu, kritiku nebo pochvalu. Také jsem se rozhodla že někdy napíšu druhý díl, který bude o jejich životě v Japonsku a o tom jak Eiji pojede na olympiádu. Doufám že se těšíte, s pozdravem vaše Eliška ❤️❤️❤️❤️❤️❤️❤️ a hoy.

PS: tohle byla ta nejdelší kapitola co jsem kdy napsala.
PS: ještě se chci omluvit za všechny pravopisné chyby a nesrovnalostí.