from rich families - taekook

1.kapitola - pátrání po minulosti

Taehyung
,,Všechno ti jednou vysvětlím. A ty budeš v naší celé práci pokračovat. Nemusíš se ale ničeho bát, řeknu ti jak na to, a věřím, že v tom budeš dobrý."

To byla poslední slova, krerá mi kdy otec řekl. Poslední dobou na ně myslím často. Když umřel bylo mi teprve 12 let. Musel jsem se ale chovat jako silný syn. Učil mě totiž, že muž nebrečí. Že pravý muž nemá emoce ani pocity.

To moje máma byla jiná. Když jsme měly nějaké ty chvíle pro sebe jen pro nás dva, vysvětlovala mi, že břečet a cítit je v pořádku. Že nezáleží na tom zda jsem muž nebo žena. Emoce jako vztek, láska, smutek, zklamání, bolest a všechny další jsou normální. Měla pravdu. Ale jako malý jsem tomu ještě nerozuměl.

Je to přesně dva týdny co zemřela. Zbyl jsem tu teď sám. Neměl jsem žádné sourozence. Sice jsem měl nějaké příbuzné, ale ti pro mne byli cizí.

Její pohřeb byl včera. Po tváři mi zkapalo několik slz, ale stále jsem dokázal zachovat svůj kamenný výraz. To horší přišlo až doma. Nalil jsem si sklenku whisky. Možná dvě nebo tři. A dal slzám volný průběh.

Bylo 11 hodin ráno a mě probudil zvuk mého telefonu. Nebyl to budík, nejsem blázen abych měl nastavený budík v sobotu. Volalo mi neznámé číslo. Pomyslel jsem si, že to bude jen další člověk co mi bude přát upřímnou soustrast. Neměl jsem na tyhle lidi náladu, ale ze slušnosti jsem mobil zvedl. ,,Haló?" zachraptěl jsem svým ranním kocovinovým hlasem. ,,Dobrý den, u telefonu Lung Ponghwa, mluvím správně s Kimem Taehyungem?" ptal se hlas z telefonu. Ihned jsem se napnul a čekal co se bude dít dál. ,,Ano u telefonu, dobrý den. Mohu vám s něčím pomoci?" zeptal jsem se ze slušnosti. ,,Ano, já jsem z právní společnosti a potřeboval bych od vás podepsat několik dokumentů. Váš otec vlastnil firmu a po jeho smrti před jedenácti lety ji převzala vaše matka. Ale po její smrti teď nemá vlastníka a je nutné tu podepsat několik drobností. V nejbližší době bych si rád domluvil schůzku v mojí kanceláři. Jak by se vám to nejlépe hodilo?" vysvětlil mi a ptal mě se muž. Vůbec jsem nechápal o čem mluví. Jakou firmu? O čem mi rodiče neřekli? Hlavou se mi hnaly všelijaké otázky. Nakonec jsem se ale rozhodl, že se s tím člověkem sejdu co nejdřív. V těch papírech přece musí být nějaké informace. ,,Dnes jsem zrovna dostupný. V jakých hodinách bych se mohl stavit?" zeptal jsem se ho. ,,Vyhovuje vám to mezi 15 a 17 hodinou?" nabídl mi. ,,Vyhovuje." odpověděl jsem jednoduše. ,,Perfektní. Ještě vám pošlu zprávu s detailními informacemi, a upřímnou soustrast." dořekl. ,,Děkuji. Na shledanou." řekl jsem a rychle položil hovor.

Přemýšlel jsem co všechno mi rodiče tajili. Nemá ta firma náhodou něco společného s posledními slovy mého otce? V hlavě jsem znovu měl tolik nezodpovězených otázek. Mohl jsem jen doufat, že mi ty dokumenty pomůžou všechno rozuzlovat.

Zvedl jsem se z postele a došel do kuchyně. První čeho jsem si mohl všimnou byla poloprázdná láhev whisky. Zřejmě jsem toho včera vypil víc než jsem si myslel. Alkohol a pár dalších věci jsem uklidil, aby to tu vypadalo aspoň trochu, že tu někdo žije.

Měl jsem hlad, ale nehodlal jsem nic vařit, tak jsem si jen vzal suchý rohlík. Vůbec mi to ale nevadilo. Takhle rohlíky chutnaly nejlépe.

Rozvalil jsem se na pohovku a zapnul televizi. Tím, že jsme byli bohatá rodina, byli jsme i známí. Jakmile jsem viděl zprávy o včerejším mámině pohřbu hned jsem přepnul kanál. Vůbec jí přeci neznali! Neví o čem mluví tak ať jí nechají na pokoji.

Úplně mě to rozčílilo, a tak jsem se rozhodl zajít si na čerstvý vzduch, abych si pročistil hlavu.

Popadnul jsem klíče od bytu, mobil a došel do předsíně. Nechal jsem si černé kalhoty od pyžama jen si obul boty a oblékl si černou mikinu a černý kšilt. Kšiltovku nebo jinou pokrývku hlavy jsem si bral vždy když jsem na sebe nechtěl upoutávat moc velkou pozornost. A to jsem dnes rozhodně nechtěl.

Vydal jsem se do parku, kde jsem si sedl na lavičku. Nechal jsem si ofouknout větrem obličej. Sledoval jsem jak se prohýbají stromy. Poslouchal jsem jejich šum listí a zpěv ptáků. Pozoroval jsem různé typy chůze lidí, jejich tváře a mimiku. Nějakou chvíli jsem v parku takto zůstal.

Nakonec jsem se rozhodl jít si nakoupit nějaké jídlo. Stejně doma žadné nemám. Ale nic co bych musel vařit, koupím si jen instantní nudle a polévky. A jak jsem řekl, tak jsem taky vykonal.

Kolem 14 hodiny jsem přišel domů. Měl jsem ještě čas, protože adresa kanceláře toho pracovníka, jehož jméno už jsem zapomněl, byla docela blízko.

Dostal jsem už zase hlad a tak jsem se rozhodl, že si nějaké nudle udělám. Dal jsem si dohromady kuřecí a hovězí, protože to rád takhle mýchám.

Na televizi už jsem neměl náladu, a tak jsem si pouze sedl ke stolu. Všude bylo ticho. Bylo mi z toho trochu smutno a taky se mi nelíbilo, že jediný zvuk v místnosti je moje žvýkání.

Potom co jsem se najedl jsem na chvíli jen odpočíval a přemýšlel.

Když už bylo 15 hodin šel jsem se obléknout.

Vzal jsem si na sebe černé kalhoty od obleku a bílou košili. Chtěl jsem působit formálně, ale ne tak abych si na to musel brát sako. Ani kravatu jsem si nezavazoval. Jen jsem si nechal rozhalenou košili. Popadl jsem ze skříňky mobil, doklady, klíče od bytu, klíčky od auta a vydal se do garáže.

Asi po čtvrt hodině jsem dorazil na místo. Budova byla na venek stará, ale hezky stará. Spíše taková starožitná. Zato vevnitř byla krásně moderní.

Došel jsem k recepci. Po cestě jsem si naštěstí vzpomněl na jméno toho muže. ,,Dobrý den. Měl bych mít schůzku s panem Lung Ponghwa ohledně jakýchsi dokumentů." řekl jsem paní sedící na židli. ,,Jistě, vaše jméno poprosím." řekla. ,,Kim Taehyung." odpověděl jsem jí. Rychle něco napsala do počítače a pak se zase otočila na mě. ,,Takže pan Lung Ponghwa má kancelář v sedmém patře. Budou to třetí dveře v pravo. Tady vám ještě dám návštěvnickou kartu, aby jste mohl použít výtah." dořekla a podala mi kartu. Já se rozešel směrem k výtahům.

Neměl jsem rád tohle odvládání výtahu na karty. Vevnitř jsem přiložil kus plastu k divné čtečce. Ozvalo se hlasité "píp" a na displeji se rozsvítilo zelené světélko. Zmáčknul jsem číslo sedm a výtah se rozjel.

Za nedlouho jsem klepal na dveře kanceláře.

,,Dobrý den. Kim Taehyung, těší mě." pozdravil jsem a podal muži ruku na pozdrav. ,,Dobrý den, Lung Ponghwa, potěšení na mé straně." oplatil mi pozdrav a přijal mou ruku. Poté ukázal na židli na zmenení, že se zde můžu posadit. ,,Přejděme rovnou k věci. Tyto dokumenty by jste měl podepsat co nejdříve. Jak už jsem řekl v telefonu. Jedná se o firmu vašeho otce, kterou před jedenácty lety po jeho autonehodně převzala vaše matka. Ale nyní po její smrti, je to na vás." řekl mi a podal mi do ruky asi kolem dvaceti papírů. ,,Ano, mohu se zeptat. Vy asi nevíte o co se jedná?" zeptal jsem se ho. Nejspíš to nevěděl, jak by mohl, ale třeba něco málo znal. ,,To já opravdu nevím je mi líto. Naše etiketa nám nedovoluje pročítat osobní dokumenty." vysvětlil mi. Kývnul jsem hlavou na znamení, že to chápu a dal se do čtení.

Byl jsem asi na třetím papíru a měl jsem toho dost. Nic jsem nechápal a stále mě bolela hlava kvůli kocovině. ,,Promiňte, je možné si to odnést domů?" zeptal jsem se. ,,Ano jistě, ale ne původní dokumenty. Udělám vám kopie." odpověděl a ihned začal tisknout. Za chviličku mi podával všechny kopie dokumentu. ,,Děkuju." poděkoval jsem a rozešel se na odchod. ,,Nemáte za co. Jen bych chtěl připomenout, že by bylo nejlepší ty dokumenty donést podepsané co nejrychleji, takže jakmile budete vědět, ihned mi prosím zavolejte." řekl mi. ,,Budu se snažit. Na shledanou." ,,Na shledanou." rozloučili jsme se.

Po cestě domů jsem měl zase plnou hlavu otázek. Stále jsem nic nechápala a bál jsem se, že mi pár papírů na pravdu neodpoví. Například jak ten právník mohl vědět, že je to tak důležité, když to ani nečetl? Snažil jsem se uklidnit a tak jsem si pustil hudbu. Trochu to pomohlo.

Doma jsem si sedl ke stolu a znovu vše pečlivě pročítal.

Nový příbeh je zde. Doufám, že jsem vás touto kapitolou vtáhla do děje.
Můj příběh "Different boys" mě už trochu omrzel. Dokončím ho, ale dějovou linku nejspíše zkratím. Uvidím ještě jak na tom budu s časem. Jinak budu moc ráda za vaše ohlasy.

A užijte si Velikonoční prázdniny!
💜💚💜💚