Alastair - historie hlubší než muzikál

2:48. Digitální budík svítil do tmy. Andrew se převalil na druhý bok, aby ten pitomej čas neviděl. Ale stejně je to jedno, jestli jsou dvě, tři nebo čtyři. Je zvláštní, že když člověk bolestí nemůže usnout, čas se pro něj stává naprosto relativním. Zatím ležel jenom pár hodin a už mu to připadalo jako celá věčnost. Samozřejmě by nejraději usnul, ale na druhou stranu, pokud se mu někdy přece jen podařilo na chvilku zabrat, vzbudil se vždycky o pár desítek minut později takovou bolestí, že bylo s podivem, že ještě žije. 2:49. Ach jo, to snad každá sekunda trvá hodinu! No tak dvě hodiny ještě vydržet musím, pak vstanu a místo v posteli budu trpět v křesle, jaká příjemná změna. S hrůzou si navíc uvědomoval, že se z něj pomalu stává starej nerudnej dědek, co se na svou nádhernou ženu i děti bezdůvodně utrhuje. Přesně takovej byl kdysi můj otec a já to tak nenáviděl. Zahořklej, naštvanej na celej svět, čekal přes deset let na smrt. Moje děti se ho dokonce bály, nechtěly jezdit za "bručivým dědečkem". Gratuluju Andrewe, gratuluju, dokázal jsi to, jsi úplně stejný jako on. 2:50. Na celém světě existovala pouze jedna jediná věc horší než ten zpropadenej budík. A to léky na bolest posměšně rozházené po celém nočním stolku. Všechny tyhle prášky měly jediný efekt, a to že se k nesnesitelné bolesti zad přidala podobně příjemná bolest žaludku. A jestli tohle měl být ten požadovaný účinek ve stylu přebít bolest horší bolestí, tak to ať si je páni farmaceuti strčí... jako čípky!

Jediná věc, která na bolest doopravdy zabírala, bylo morfium. A tady měl Andrew štěstí na lékárníka Paula Steeleho, kamaráda ze školy, který mu po kratší přednášce na téma zneužívání psychotropních látek za účelem analgesie s přihlédnutím k seniorům skutečně morfin obstaral. Účinkoval rychle a spolehlivě, Andrew se konečně po několika měsících agónie pořádně vyspal. Jediná nevýhoda byla jeho stále větší potřeba. Když ale požádal Steeleho o zvýšení měsíční dávky, tvrdě narazil. "To tak, na starý kolena z tebe udělám feťáka! Z tebe co ses v životě drogy nedotknul. Ani gram navíc. Leda můžeš do nějakýho klubu nebo jak se tomu dneska říká a tam se poptat, ale já si tě na svědomí nevezmu. Tečka." To nebyl špatný nápad, ale v praxi trochu složitější. Když se jednou zeptal svého syna Billyho, jestli neví o někom, kdo by mu mohl morfium sehnat, jenom se smál. "Teda tati, tvoje generace má asi moc velký iluze o zkaženosti mladých. Nejspíš tě zklame, že jsme úplně normální, stejný jako jste byli i vy. A neříkej, že za svýho mládí někdy za Napoleona jsi měl mezi přáteli hafo dealerů." Sám se nikam neodvážil, dobře věděl, že v takových podnicích se už třicátníci pokládají za chodící mrtvoly, ale Steelova dávka mu teď stačila tak na dva týdny. To mělo i jistou výhodu, nebyl stále pod vlivem a půl měsíce dokázal i trochu přemýšlet a řešit ty nejnutnější věci, na druhou stranu to znamenalo neuvěřitelnou a neutlumitelnou bolest jako právě teď.

Když se jednou Andrew zahloubal do své bolesti, bylo to nadlouho. Právě rozebírání vlastního zdravotního stavu mu přinášelo v současnosti téměř jediné, takové mučednické uspokojení. Hlavně se ale nepřestával ptát, proč? Na to mu nikdo z doktorů nedovedl přesně odpovědět. Jistě, prodělal rakovinu, ale ta přece neměla se zády nic společného. Navíc podle testů byl už nyní zcela vyléčený. Tak proč? Nejblíž pravdě byl asi paradoxně lékárník Steele, který mu upřímně řekl: "Andrewe, tvůj životní styl měl ke zdravému blízko asi tak jako teď já ke své exmanželce. Víš, k té, jak při rozvodu rozřízla naši vanu s tím, že spravedlivě dostanu půlku ze všeho. Workoholismus, permanentní stres, nedostatek spánku, časté cestování a létání, odpor ke sportu." "Za to já nemůžu! Vždyť si pamatuješ na našeho despotickýho tělocvikáře, ještě dneska z něj mám noční můry." "Nevymlouvej se, ten blbec už je dávno pod drnem. A láska k jídlu a vínu. To se pak nemůžeš divit, že se to na tobě dřív nebo pozdějš projeví. Bolest v zádech sice není úplně častý symptom, ale jak říkám, tvoje tělo ti tím dává najevo jasné stop." Skutečně jemné varování, jen co je pravda. A ten vševěd Steele si asi myslí, že díky takovéhle bolesti se ze mě stane atlet.