Já jsem tvůj pán!

3. Co se stalo?

Probudila jsem se v malé místnosti. Místnost byla skoro prázdná ,byla v ní jen jedna tvrdá posteli ,na které jsem ležela ,a malý,noční stolek.

Kde to k čertu jsem? Co se stalo? A proč mě tak strašně bolí hlava? Tyto a spousta další otázek se mi honily hlavou.

Zvedla jsem se z postele. Zatemnilo se mi před očima a zamotala se mi hlava. Neudržela jsem rovnováhu a spadla na zem.

Co to se mnou sakra je? Ruce jsem zapřela o kraj  postel a pomalu jsem se pokusila postavit na nohy. Tentokrát se mi to povedlo a obešlo se to bez pádu.

Udělala jsem pár kroků. Motala se mi hlava a třásly se mi nohy ale chci vědět co se stalo ,proto jsem přišla k železným dveřím. Chytla jsem za kliku a dveře otevřela. Byly těžké takže se otevíraly těžce.

Vyšla jsem z pokoje a ocitla jsem se uprostřed prázdné chodby. Doleva nebo doprava? Kudy se mám vydat? Ale než jsem se stihla rozhodnout z jednoho konce chodby na mě někdo zakřičel."Kam to jdeš?"

"No..."vyšlo ze mě.

Muž se ke mně začal přibližovat. Já jsem tam zůstala nehybně stát.

"Já jsem Steve Rogers"představil se. Podal mi ruku. Chvíli jsem byla zmatená a nevěděla co mám dělat ale potom jsem mu podala tu svou.

"Těší mě. Já jsem... ehm...."zasekla jsem se.

"Maya."doplnil mě "No doufal jsem že na tom budeš o něco líp."

"Ano Maya."zopakovala jsem. Jak to že ví jak se jmenuji a já ne?"Co se mi stalo? Proč si vůbec nic nepamatuju ,ani svoje jméno?"

"Máš otřes mozku. A proto by sis měla nejdřív odpočinout. Vrať se zpět na pokoj a já se za tebou později vrátím."

"Já nechci odpočívat ,já chci vědět co se stalo!" zvýšila jsem hlas.

"No tak dobře."povzdechl si "Pojď za mnou."

Steve se začal vracet cestou ,kterou přišel ke mně. Chvíli jsem se dívala jak se ode mě vzdaluje ,dokud se na mě neotočil. Potom jsem šla za ním.

"Můžu se na něco zeptat?"

"Jistě."

"Je můj táta v pořádku?"

"Ano. Po tom co se stalo ho naši agenti odvezli na hotel ,zítra ráno se vrací do New Yorku."

Ulevilo se mi. Jsem ráda ,že se tátovi nic nestalo. Ale i tak mi přijde divné ,že jsem tady a mému otci to nevadí. Přece jen neměla bych být spíš v nemocnici.

Steve a já jsme prošli spoustu chodeb než jsme přišli do velké místnosti. Ta byla plna počítačů a jiných přístrojů. Vypadalo to jako řídicí centrum ale čeho?

Steve přišel ke stolu. "Tady se posaď a chvíli tady počkej."oznámil mi a odešel.

Posadila jsem se a až teď jsem si toho všimla. Přímo přede mnou bylo obrovské sklo. Okno ,z kterého byl úžasný výhled. Páni. Takovýhle výhled jsem viděla naposledy když jsme s tátou letěli letadlem. Ale kam jsme to letěli? To přece nebylo zas tak dávno.

Do Německa! Tam jsme spolu letěli. Skvělí už si začínám vzpomínat.

Ale pokud jsem takovýhle výhled viděla naposledy v letadle tak to znamená ... Ne to určitě nebude pravda. Nebo bude?

Netrvalo dlouho a Steve se vrátil. Ale nebyl sám s ním přišli i další tři lidé.

"To je ona? To je ta holka ,která skočila před Lokiho?"zeptal se muž s bradkou a tmavými vlasy.
(Tony S.)

Loki? To jméno už jsem slyšela ale kde?

Další kapitola! Dnes trochu kratší ale snad nevadí.