Sirup&Med

Lepší detektivové, ale horší lidé

20.2.  /10:50/

To je šerif! To je prostě šerif! Ale je to trapný, jsme přece v Česku, tohle je fakt trapný, mít tady šerifa. Ale vypadá úplně jako americkej šerif!

Musela jsem se neustále koukat na toho chlapa předem mnou. Stál za stolem (nemohl si aspoň normálně sednout? Fakt tady musí mávat tím ukazováčkem?), rozložitý, kulatý, zavalitý. Jakékoliv přídavné jméno, které popisuje tělo obležené spoustou tuku, hlavně v oblasti těch známých pivních svalů (vzpomněla jsem si na otce!), se pro něho hodí. Kdyby neměl tak tlusťoučkou tvář, působil by jako větrem ošlehaný vůdce smečky, s tím jeho šedavým vousem, který se měnil na licousy po stranách a ve výrazné strniště na bradě.

„Takže, devčata, chci, abyste byla hodná.“

Ještě mu chyběl ten westernový klobouk a hvězda na klopě. A tyhle kecy…nevím, tohle je divné. Mohl si připravit ten uvítací proslov jinak.

„Chci, abyste mi včas odevzdávala hlášení. Pořád, bez přestávek, jestli se nějaké ztratí, mít projistotu několik kopií, to není na škodu, ty papíry si neplatíme, že jo!“

Směje se jako debil.

Můžu se vůbec na něco zeptat? Nebo bude do těch našich nezkušených a nevinných dušiček promlouvat ještě dlouho?

„Taky vyžaduji ukázněnost. Jedině to, může zachánit náš kraj. Před vámi tu byli lepší, ale nebyli spořádání. Byli jako hala bala. To nedělejte.“

Nebo jestli třeba taky někdy přestane…Třeba ne. Třeba fakt bude mluvit hodně, opravdu hodně dlouho.

Zvedla jsem ruku a opatrně se usmála.

„Áno?“ zeptal se s širokým úsměvem a málem mi ukazováčkem dloubnul do oka.

„A kdo tu byl před námi, jestli se můžu zeptat?“

„Lepší detektivové, ale horší lidé. Věřím, že vy je nahradíte. Proto jsem vás vzal. Požádal jsem o to! A světe div se-dali na mě! Musel jsem je vyhodit…nebylo to dobré.“

„Ano, to je hezké, že si o nás toho tolik myslíte, ale…já chci vědět, proč jste vybral nás, zvlášť, když nemáme tolik zkušeností. Nechci shazovat naše dovednosti, ale jak můžete vědět, žé…no, že prostě zvládneme tuhle práci?“

„Protože ji zvládnete, slečno Horváthová. Vybral jsem vás a tak to je. Nemůžete si klást takové otázky, jestli máte být dobrá policistka,“ pohlédl mi do očí a já tam zase spatřila náznak drsného šerifa.

 „A navíc si nemůžete myslet, že vám hned napoprvé spadne do klína nějaká velká kořist. Je to systematická práce. A je to nudná práce. Není to honička s vrahem, je to jenom pomoc s chytáním pytláků nebo usvědčení nějakého vyndala o jeho vinně. Nečekejte napětí. Nebo nějaké extra zážitky. Jak jsem říkal-bude to vytrvalá, systematická a velmi nudná práce. Nic víc, nic míň. A vy se na ni perfektně hodíte.“

Zasmál se.

Haha, asi má smysl pro humor. Dala jsem mu smíchem najevo, že já taky.

Simona sedící vedle mě se ale tvářila spíš jako na pohřbu. Měla na sobě černý kabát po kolena s vysokým stojáčkem, na ramenou měl zdobení připomínající výložky. Vypadala jako se vším seznámený agent. Smích šerifa jí nadzvedl jedno obočí a tak dostal její obličej trochu divný výraz- něco mezi nedůvěrou a velkým zájmem.

„Souhlasíš se mnou, Simono? Myslím, že si už můžeme tykat. Obyčejně si hned s podřízenými netykám, ale kvůli vám…“

Trhnutím zvedla hlavu do výšky a koukla šerifovi do očí. Vypadala jako ovčák.

„Jistě, Pohůnku.“

Úsměv mi trošku zmrzl na rtech, protože tohle bych si nedovolila ani já. Fakt ne.

A šerifovi se to taky asi nezdálo, protože na ni vrhl dost hnusný pohled. Fuj, asi byl opravdu v minulém životě šerif na divokém Západě, protože tohle byl pohled neohroženého bijce za práva svého městečka. Až na to, že Pohůnek nebyl sexy. To zase ne.

„Tohle jsem neslyšel. Já vám tykat snad můžu, ale od podřízených to neočekávám.“ Hrobové ticho. Ovčák mu pořád koukal do očí. Ona snad vůbec nemrká!

„Dobře, tím by bylo všechno ujasněné a teď si běžte obhlédnout svá místa. Zabydlete se, jako doma, děvčata!“

Už se zase smál chrčivým a dost hlasitým smíchem.