Sirup&Med

Dvě naproti sobě

20.2.  /10:00/

„ Tákže…?  Jak dlouho pracuješ u policajtů?, „ se zářivým úsměvem se zeptala dívka.

“ Nebo vlastně né, jak dlouho pracuješ u detektivů,“ položila na poslední slovo důraz a ještě víc se zajíkla smíchem. Její hlas se třásl a chvěl nervozitou, ale stejně se smála na celé kolo.

Nebo se tak směje právě proto, pomyslela si naproti ní sedící druhá dívka.

Mohly být tak stejně staré. Ta s úsměvem byla evidentně v lepší náladě, druhá se jen zkoumavě rozhlížela po místnosti, občas zavadila pohledem po své sousedce. Nakonec se horko těžko přece jen zmohla na upjatý úsměv, který spíš zaváněl jako snaha zkarikovat tázající dívku, ale byl přijat.

„Stejně jako ty,“ vyfoukla z úst odpověď.

„Fakt? Tak to je super duper. Teda, teďka bych tak asi neměla mluvit, že…takže spíš řeknu jenom: To je super. Tohle je lepší. Vlastně jsem už jako detektivka, takže, chápeš. Nemyslím, jako nějaká detektivka-jako knížka, haha, to né! Ale jsem prostě už docela dobrá na řešení tady těhle věcí, prostě mě to tam nebavilo a tak jsem se dostala až sem,“ usměvavá se nervózně zastavila ve vyprávění. Těkala očima po postavě sedící naproti ní, dočista překvapená sama sebou, že na sebe v jedné minutě všechno prozradila.

S přimhouřenýma očima, skrabatělým čelem a už bez úsměvu se začala rychle opravovat a nějak vysvětlit svou pozici, ale byla přerušena jasným odfrknutím: „ Jo, jasně, já to chápu.“

Chápala to. Simona to chápala. Věděla o poposouvání lidí nahoru, k lepším platům a k lepší moci. Všechno jí to jako mantru vtloukal její strýc, bývalý kapitán policista, nyní zavilý komentátor denního života na vesnici kdesi pod horami. Simona od něj už dlouho neslyšela hlášení.

Ale do tohoto děje ji vůbec neseděla postava asi docela hezké brunety se zářivým úsměvem. Vypadala moc hloupě na to, aby něco takového dokázala. I když; neplatí to tak, že čím blbší, tím lepší? Simona se zabořila do vypolstrované židle a otočila se o devadesát stupňů.

Brunetin obličej zkameněl v nejistotě. Zase řekla něco, co nemá. Byla zklamaná, mohla se seznámit aspoň s jedním normálně působícím člověkem v tomhle okolí a zase nic. Neměla mluvit o té známosti. Určitě si to vyložila jinak, než to myslela.

„Tak…ech, no, já se kouknu, co tady mám, ještě-„ začala se hrabat v papírech položených na stole, mumlajíc ještě nějaké nepostřehnutelné útržky myšlenek.

Simona se dívala na růžové hodiny na zdi a pak se přesně po dvou minutách otočila znovu ke stolu. Zaostřila očima na cedulku brunety.

Eva Horváthová.

„No jasně,“ zašeptala tiše.