Kluk beze jména

KAPITOLA 1 - NEZÁLEŽÍ TI NA MNĚ DOST

Konečně. Stála tam před kolejištěm oblečená ve fialovém plandavém triku, hnědých kraťasech a sportovních botách černé barvy. Její výrazně modré oči lze snadno zpozorovat již z dálky. Pod paprsky slunečního svitu, jakoby zářily. Z dlouhé cesty byla celá zpocená. Rukou prohrábla své světlehnědé vlasy. Bezmyšlenkovitě jsem k ní přiběhl a pevně ji stiskl ve svém náručí. ,,No ahoj." Mile se usmívala, tak jako vždy. Sotva jsem jí pozdravil, byl jsem šťastný. Neskutečně se mi stýskalo.

,,Jaká byla cesta?" ,,Příšerná." Dlaní si setřela pot z čela a roztomile se zamračila. Musela být neskutečně vyčerpaná. Kdo by nebyl, když musí trávit tři hodiny ve vlaku během nádherného letního počasí. Mně bylo fajn, ale také bych měl pocit, že zemřu kdybych musel jet tři hodiny z Kolína, k nám do malého města. Upřímně se divím, že přijet chtěla. Není tu moc co podniknout. Ale je to fér. Poprvé jsme se viděli v Praze, což je pro mě mnohem větší dálka, než pro ní. Také by mohla něco obětovat.

,,Neměla jsi problém s cestou?" Naše konverzace začínala klasicky zbytečnými řečmi. ,,Ani ne. V České Lípě byla výluka, ale zorientovala jsem se." ,,Dámy první." Podržel jsem dveře nádražní budovy, načež jsem dlaní naznačil, ať vstoupí. ,,To by jsi měl jít první ty, ne?" Provokativně se zasmála. ,,Dala by sis něco k pití? Automat ale nabízí pouze horké nápoje." Peněženku jsem měl plnou drobných z cesty do Prahy. Snažím se nepoužívat kartu. Většinou pak nevnímám, kolik peněz mi zbylo na účtu a utrácím příliš mnoho.,,Ne, děkuji." ,,Nikdo se tě neptal." Namítal jsem a do automatu vložil dvaceti korunu.

,,Co si dáš?" Ukázal na nabídku. ,,Říkala jsem, že nic nechci." Namítala. ,,A já říkal, že mě to nezajímá." Oči obrátla v sloup. ,,Tak tedy kafe." Zmáčkla tlačítko automatu. ,,Nedala sis tam žádný cukr." ,,Nemám cukr ráda." Odpověděla. Já obvykle piju bílou čokoládu. Spousta lidí nemá bílou čokoládu ráda. Já ji však miluji. Chutná mi většina věcí, co ostatní lidi nesnáší. Dnes jsem si však výjimečně koupil čokoládu mléčnou.

,,Tady je to odporný." Prohlásila Eliška ihned poté, co jsme opustili budovu. Naskytl se jí pohled na pole prosvíceného slunečními paprsky. Jednalo se o mé oblíbené místo. Chodím tam pokaždé, když chci být sám a poslouchat písničky, což je téměř každý den. Nejspíše ale měla pravdu. To pole jsem viděl tolikrát, že se zdálo ošklivé. Spíše až odporné. Je unavující neustále chodit na stejné místo. Komu by se líbilo, když je to jediné místo, kam může jít.

,,Tak pardon. Není to Kolín, aby jsi viděla velké město plné lidí, když vylezeš z nádraží." Zasmál jsem se, ale trochu mě zamrzelo, že se jí výhled na pole nelíbil.Doufal jsem, že ocení trochu té přírody, když ji v Kolíně nemají. ,,Ale pole jsem taky vidět nemusela." Odpověděla sarkasticky.,,Neboj, nádraží je na konci města. Není to tak malé, jak se domníváš. O kousek dál je sousedství. Až sejdeme dolů, uvidíš město."

Měl jsem pravdu. Sousedství se jí zamlouvalo, jelikož netrvalo dlouho a tvrdila, že je to tu mnohem hezčí, než v Kolíně. Evidentně je velice lehké změnit její názor. Nemohu však potvrdit, zda je Mimoň hezčí než Kolín, jelikož jsem tam nikdy nebyl. Zítra odpoledne však přijede Elišky bratr a do Kolína nás hodí autem. Neskutečně se těším. S Jakubem si píšu krátkou dobu. Konečně ho uvidím tváří v tvář.

Celkem trvalo, než byl ochoten se seznámit. Jako Elišky opatrovník na mě neměl pozitivní názor. Dle jeho slov jsem divokého charakteru a Eliška by k sobě potřebovala naopak klidnou duši. Řekl bych však, že klidná duše je on sám a jelikož spolu sdílí domácnost, nechybí jí nic.

Jakubovi je třicet let, takže je o devět let starší. Poprvé jsem s ním přišel do kontaktu, když jsme se viděli s Eliškou poprvé a on se ujistil přes telefon, zda dojela do Prahy v pořádku. Striktně jí poručil, ať nedělá žádné nesmysly, načež jsem začal do mobilu křičet, že vykrademe banku. V té době mu to vtipné nepřišlo. Vzhledem k věkovému rozdílu devíti let, jsem mu přišel drzý. Dnes se tomu však oba smějeme.