EVERYTHING YOU NEVER HAD

První ročník - hello there

     „Doopravdy nesmím nikomu říct, kdo jsi?" Zeptám se smutně svého tatínka. Lehce se na mě usměje, vědom si toho, jak moc se mi ona myšlenka nelíbí.  „Bude to tak pro tebe lepší, princezno. Ušetříš tím jak sebe, tak i mě spousty potíží." Praví pomalu, jak je pro něj typické a jemně mě pohladí po vlasech. „Tak dobře..." souhlasím nakonec nelibě. Jak moc jsem si přála, aby to bylo jinak. Ale pokud nám to usnadní život, tak to pro tátu ráda udělám. Koneckonců není časté, aby mě o něco prosil. 

     „Výborně. Jsi připravená na svoji novou školu čar a kouzel v Bradavicích?" Zeptá se, přestože odpověď na svou otázku už dávno zná. Jen se snažil odvést mou pozornost jinam, což se mu také bezesporu povedlo. Na mé tváři se objeví nadšený úsměv. Okamžitě kolem táty začnu skákat do vzduchu a vyprávět mu, na co všechno se nejvíce těším. V podobném duchu pokračuje naše cesta na nástupiště Kings Cross v Londýně, kde táta zaparkuje a pomůže mi s mými kufry. Při loučení mi nezapomene již po několikáté připomenout číslo nástupiště, ze kterého budu odjíždět. S lehkým objetím se s tátou rozloučím, a vydám se sama směr nástupiště 9 a 3/4. Vím, že to nebude trvat dlouho, než ho znovu uvidím, proto není za potřebí dlouhého, srdceryvného loučení. 

     Záhady kouzelnického světa mi jsou dávno známy, a tak mě vůbec nepřekvapuje, že musíme proběhnout zdí, aby jsme se dostali na to správné nástupiště, jež je před zraky mudlů ukryto. Máme štěstí, že jsou tak nevšímaví ke svému okolí. Rozběhnu se co nejrychleji to umím, tlačíc těžký vozík s kufry před sebou. Proběhnu zdí, jako by tam ani nebyla. Jakmile se ocitnu na opačné straně, naskytne se mi pohled na masu pokřikujících lidí, kteří pobíhají sem a tam. Musela jsem se nad oním výjevem zasmát. Vedle nich už na kolejích stála majestátně vypadající rudá lokomotiva, která každoročně dopravuje studenty do Bradavic. 

     Snažila jsem se nenápadně protlačit davem do nakládních prostorů, kde bych nechala své zavazadla. Když se mi to konečně podařilo, úlevně jsem si oddechla. Mé kufry byly dvakrát tak větší než jsem já, proto bylo těžké je pořád někam vláčet. První úkol, splněn! Mým druhým úkolem bylo najít si klidné místo na sezení. Zaplula jsem do prvního kupé, jež jsem našla ve vlaku volné. Byla jsem ráda, že se nemusím nikoho ptát, zda mají u sebe volno. Pohodlně se usadím k oknu na pohodlnou koženou sedačku a zadívám se ven z okna, kde stále bylo spoustu studentů se svými plačícími rodiči. Jeden chlapec nadšeně ukazoval své mladší sestřičce svou novou hůlku a já zavzpomínala, jak jsem přišla k té svojí v Příčné uličce.  Třicet pět centimetrů dlouhá, vyrobena z bezového dřeva s dračím srdcem jako svým jádrem. Úchop byl lemovaný zakroucenými vzory, které se táhly do poloviny hůlky. S tátou jsme šli nakoupit všechny potřebné učebnice a pomůcky mnohem dříve, než zbylí studenti. Tehdy jsem nechápala proč, ale teď už vím, že tím chtěl ponechat svou identitu v tajnosti. Přestože jsem znala jména několika známých a vlivných čistokrevných rodin z otcového vyprávění, jejich děti jsem neznala. Což také znamená, že nemám žádné kamarády. 

     Z přemýšlení mě vytrhl zvuk otevírajících dveří. V nich stál přímo uprostřed chlapec mého věku, za ním dva značně větší. Vypadali, jako by každý z nich snědl po cestě alespoň jednoho studenta, jak byli... Prostorově výraznější. Blonďatý chlapec na mě chladně přimhouří oči.
     
„Vypadni, tohle je naše kupé." Vyštěkne na mě pištivým, téměř až holčičím hlasem. Nadzvednu jedno své obočí. „Říká kdo?" Chlapcova tvář zbrunátněla zlostí. „Říkám já! A jestli nechceš, aby se o tom dozvěděl můj otec, tak okamžitě vypadneš!" Mé ústa opustí hlasitý vzdych. Loktem se zapřu o rám okna, díky čemu se na sedačce lépe uvelebím. „Nikde není napsané, že je tohle kupé rezervované. Taky jsem tu byla první a nevidím jediný důvod, proč bych měla odejít. Jestli tady za každou cenu chceš zůstat, posluž si. Dám ti dvě možnosti. Buď tady zůstaneš i se mnou, nebo si najdete jiné kupé." Řeknu lenivě, napodobujíc chladný hlas a děsivý výraz svého otce. Když jsem viděla, jak se přes jeho tvář mihl stín strachu, věděla jsem, že jsem uspěla. Nejspíš jsem podělila po tátovi víc věcí, než jen jeho barvu očí. Malý klučina se rychle vzpamatoval a nadupal si to přímo přede mě.
     
„Víš ty vůbec, kdo já jsem?!" Zakřičí naštvaně. Již podruhé si hlasitě povzdechnu. „Ano, vím. Jsi Malfoy. A já se tvého otce nebojím, natož tak jeho malého, nevychovaného syna." Zadívám se ven z okna na ubíhající scenérii, očekávajíc další nadávky a vřískání. K mému údivu se to však nestalo. S hlasitým BUCH se posadí naproti mě, skenujíc mě svým intenzivním pohledem. 

     „Takže ty víš kdo já jsem, a stejně mi odmlouváš? Jak jsi vůbec poznala, kdo jsem?" Vychrlí na mě jednu otázku za druhou, jakoby to co nejrychleji potřeboval dostat ze sebe, jinak by se vůbec nezeptal. Mírně se na něj usměji. „Hraješ si na blbého, nebo blbý opravdu jsi? Protože ano, přesně to dělám. A nemám v plánu s tím přestat." Pouze si odfrkl, dávajíc mi tak najevo, že je skutečně hloupý. Nadechoval se pro nějakou jízlivou odpověď, ale nenechala jsem ho. „K tvojí druhé otázce - kdo jiný by měl tak nevkusně ulízané vlasy, než právě samotný Malfoy?"  

  „Tak za tohle zaplatíš." Jedovatě vyplivne a zlostně se na mě usměje. Jeho dva kumpáni se nevlídně zasmáli na můj účet. Pak se všichni zvedli a stejně jak rychle přišli i zmizeli. Popravdě, bylo mi jedno, jestli jsem si právě pořádně zavařila, nebo ne. Naopak jsem se na jeho odplatu těšila a už dopředu vymýšlela, co bych mu na oplátku udělala já.