EVERYTHING YOU NEVER HAD

První ročník - doučování

Od první hodiny lektvarů se mi Malfoy věnoval poměrně zvláštním způsobem. Každé ráno jakmile si mě všiml, mě oslovil již svým klasickým „Hej," a nezapomněl mě u toho strčit do zad nebo ramenou. Já ho samozřejmě i nadále ignorovala. 

Po naší první hodině létání, kdy si udělal z chudáka Nevilla srandu, za mnou přišel a vítězně se na mě ušklíbl: „Tak co, ohromená?" Zadívala jsem se mu zpříma do očí a poprvé, po dlouhé době na něj promluvila. „Jestli si myslíš, že urážením a ponižováním druhých mě ohromíš, tak ses šíleně spletl." Otočila jsem se k němu zády a šla na další hodinu, nevěnujíc mu jediný další pohled. Musím však uznat, že bylo obdivuhodné, jak skvěle dokázal létat na koštěti, přestože jsme se to teprve začínali učit. Nehodlala jsem mu však dát to zadostiučinění, a přiznat se, že přece jen jsem trochu ohromená byla.

V následující hodině jsme se učili vznášející kouzlo - wingardium leviosa. Jako první to zvládla Hermiona, která je na kouzla opravdu nadaná. Já už tuhle formuli také dávno znala, můj otec mě učil už od dětství. Proto jsem se napřímila a s odhodláním vyřkla kouzlo. Bílé pírko se vzneslo nad třídu bez jediných problémů. Všimla jsem si, jak to Malfoyovi sedícím přede mnou vůbec nešlo. Záludně jsem se usmála a pošimrala ho pírkem na uchu. Zprvu se jen ošil ale když jsem ve své činnosti pokračovala, naštvaně se po něm ohnal což ho donutilo se na mě podívat. 

„Co si jako myslíš, že děláš!" Oboří se na mě naštvaně pološeptem, jakmile si uvědomí, kdo za to může. „Není to snad jasné? Provokuji." Odpovím mu pobaveně a začnu ho pírkem znovu lechtat na krku i v nose. Naštvaně se po peříčku ohnal, ale nikdy ho nechytil. „Tohle ti jen tak neprojde." Zasyčí na mě. 

„To bys nejdřív musel zvládnout primitivní kouzla, jako je tohle. Ale jestli chceš, můžu tě ho po škole naučit." Přeměním svoji původní urážku na nabídku pomoci, abych nebyla tak zlá. Jeho obočí se vyklene překvapeně do výšin. „Ano, myslím to vážně. Buď ber, nebo nech být. Znovu ti to nenavrhnu." Odpovím jeho němému dotazu a ledabyle pokrčím rameny. Bylo mi jasné, že mu pýcha nedovolí mou nabídku přijmout. To byl také hlavní důvod, proč jsem mu to vůbec navrhla. K mému překvapení však lehce pokýval hlavou a otočil se zpátky čelem k profesorovi. Opřela jsem si hlavu o ruku a po zbytek hodiny se na chlapce před sebou zamyšleně dívala. Čert aby se v něm vyznal...

* Time skip *

 „Hej! Tak začneme už, nemám na tebe celý den." Vyruší mě ze čtení nepřívětivý hlas. Zrovna jsem seděla v knihovně a četla jsem si knihu o lektvarech pro čtvrté ročníky. „Čekám jenom na tebe." Povzdechnu si a zavřu knihu. Postavím se na nohy a otočím se na něj. Přišel na naši schůzku o hodinu později, ale přesto měl čas se převléct ze školního hábitu to pleteného, zeleného svetru a černých kalhot. 

„Jestli přijdeš pozdě i příště, tak na tebe kašlu." Pokárám ho s naštvaným výrazem, neuvědomujíc si, že jsem ho právě nepřímo pozvala na další schůzku. 

„Pff, tebe já poslouchat nebudu." Odfrkne si a překříží si ruce na prsou. Popadnu učebnici lektvarů a protáhnu se kolem arogantního princátka. „V tom případě ti já nebudu pomáhat." Naštvání přímo ze mě srší, přestože jsem mu nechtěla udělat tu radost, a ukázat mu jak moc mě dokáže vytočit. Doopravdy na něj nemám náladu, nejsem jeden z jeho poskoků abych ho poslouchala na slovo a každou vteřinu mu nadbíhala.  

„Počkej!" Vykřikne a proběhne kolem mě, blokujíc mi cestu svým vlastním tělem. „Nevěděl jsem co na sebe a ztratil jsem pojem o čase... Příště se to nestane." Vyhrkne ze sebe a zadívá se mi přímo do očí. Tohle je nejbližší podoba omluvy, které se od něj nejspíš kdy dočkám. 

Poprvé mě upřímně rozesmál. Přestože jsme se nacházeli v knihovně, od srdce jsem se smála až mi začaly slzet oči. Přestala jsem, až mě knihovnice napomenula, nebo jsem se o to aspoň snažila. Hřbetem ruky jsem si otřela slzy a zadívala se na překvapeného Malfoye. "Tohle přece není rande Malfoyi."

"Ale klidně by mohlo být..." Zahuhlá, očima kmitajíc po celé místnosti, jen aby se mi nemohl dívat do očí. Zaraženě se na něj zadívám, neschopna pochopit co přesně tím myslí. Já a on? Nemožné, prostě nemožné. Nejspíš je to jen další z jeho žertů, jak mě ponížit. Už vidím, jak přikývnu a on ve vteřině rozhlásí po celé škole, jak jsem se mu s neúspěchem vyznala. To tak.

"To bys nejdříve musel být aspoň o hlavu vyšší než já - což nejsi prcku, plus vypadat sexy. Třeba jako Lucian Bole, co za nás hraje ve famfrpálu. Je sladký." Zatnu mu tipec a v mysli se rozplývám nad Zmijozelským odrážečem.

"Pff... Co on má a já ne? Nikdo není lepší, než já." Nasupeně se zašklebí a naštvaně zatne ruce v pěst. Jeho původní náznak nervozity byl ta tam. "No já nevím, v první řadě je slušně vychovaný a umí pozdravit druhé jménem, což ty nedokážeš. Je zdvořilý a má krásný úsměv. Neuráží ostatní a nikoho nešikanuje. V první den mi pomohl najít učebnu, přestože sám nestíhal na hodinu. Je milý a ochotný, což se o tobě říct nedá." Začnu mu vyjmenovávat na prstech, uvědomujíc si, jak moc Malfoyem pohrdám.

"Když jsem tak odporný, proč jsi mě vůbec zvala dneska ven, huh?" Naštvaně na mě zavrčí. Má pravdu, proč vlastně? Když jsem se nad tím poprvé zamyslela, zjistila jsem, že bych se s ním chtěla více seznámit.

"Nevím. Myslela jsem si, že by to byla skvělá příležitost jak zakopat válečnou sekeru." Pokrčím výmluvně rameny. Viděla jsem, jak se v jeho očích vystřídala škála emocí - nejdříve zmatení, poté pochopení až nakonec přijetí. Na jeho tváři se objevil jeho typický, hravý úšklebek. 

"Takže příměří?" Zeptá se posměšně, přesto však ke mně přistoupí a natáhne svou pravou ruku. Bez špetky zaváhání stisknu jeho ruku a překvapeně zjistím, jak příjemně jemná a teplá ve skutečnosti je. 

"Příměří." Usměji se a potřesu si s ním rukou, tajně doufajíc, že budu mít možnost ho chytit za ruku znovu.

______________________________________________________

Poslední díl z prvního ročníku. Rozhodla jsem se, že druhý ročník přeskočím a rovnou půjdeme na 3. Konečně to začne být více zajímavé!