EVERYTHING YOU NEVER HAD

První ročník - sázka

Zmijozelský prefekt Felix Rosier nás po slavnostní hostině doprovodil do společenských komnat nacházejíc se v dolních částech školy - ve sklepení. Heslem pro vstup do společenské místnosti bylo: "Mudlové stojí za nic". Jak neočekávané, že? 

Poté, co jsme prošli vchodem skrytým za obrazem, jsme vešli do prostorné místnosti ozářené zeleným světlem, které pronikalo skrze tři velká okna na protější straně místnosti. Naše společenská místnost se nacházela pod Černým jezerem, a strohé osvětlení z plápolajícího ohně z krbu na levé straně neposkytovalo dostatečné osvětlení. 

Z obloukových stěn se dolů táhly popínavé rostliny a před krbem se naproti sobě nacházely dva černé kožené gauče ve tvaru písmene U. Na stole uprostřed stál zdobený svícen, který byl doplněn lustrem visícím ze samotného středu stropu . Podél stěn bylo několik dalších stolů, menších gaučů nebo křesel. Pod okny se nacházel jeden delší stůl z tmavého dřeva. Na pravé straně místnosti se nacházely dvoje dveře, za kterými se skrývaly schody vedoucí do jednotlivých pokojů. 

„Dveře nalevo jsou pro dívky, dveře napravo jsou pro chlapce. Místnosti jsou kouzlem začarované, aby byly vetší. Není povoleno, aby se studenti opačného pohlaví navštěvovali navzájem ve svých pokojích. Své zavazadla najdete ve svých pokojích, které jsou označeny vaší jmenovkou. Pro dnešek je to ode mě vše." Nepřímo se s námi rozloučil a nechal nás být. Vydala jsem se tedy k dveřím, které byly blíže oknům a vyšla po schodech do patra, které bylo označeno pro první ročníky. Ze schodů se dál proházelo dveřmi do chodby, kde po každé straně byly jedny dveře s cedulkami dívčích jmen.  

Pokoj měl tři postele, každá měla zelené povlečení a zelené závěsy, které měly sloužit jako prostředek k získání alespoň nějakého soukromí. Posadila jsem se na postel, která se nacházela nejdál ode dveří. Chvíli na to vešly do pokoje dvě dívky. Jedna z nich byla tlustší, měla hnědé až skoro zrzavé, neupravené vlasy. Obličejově mi připomínala holčičí verzi Crabba. Druhá dívka oproti ní byla značně upravenější - krátké černé vlasy střižené ve tvaru mikáda, špičatý nos a černé oči, které mě teď nepříjemně propalovaly. 

„Ahoj, jmenuji se Y/N." Vstala jsem ze své postele, a udělala jsem první krok. Natáhla jsem k menší dívce ruku s jemným úsměvem. Zdálo se, že byla potěšena mým rozhodnutím se představit jako první. Mou ruku přijala s jemným pokývnutím.
     
„Já jsem Pansy Parkinsonová, tohle je Millicent Bulstrode." Představila jak sebe, tak i dívku, která jí stála za zády. Mile jsem se na obě usmála. „Ráda vás obě poznávám. Doufám, že budeme kamarádky." Pansy při mých posledních slovech nakrčila nos. 

„To záleží na tvém příjmení." Nechápavě jsem na ni povytáhla obočí v němé otázce. „Nepachtujeme s nečistokrevnými." Ach jistě, jak jsem jen mohla zapomenout... Zmijozel a jejich posedlost čistokrevností. 

„Má matka je čistokrevná, můj otec je půl na půl. Zdálo se ovšem, že tohle Pánovi nevadilo, když z něho udělal Smrtijeda." Řekla jsem jednoduše. Neměla jsem v plánu se obhajovat, ale rozhodně jsem si nechtěla hned první den udělat ze svých spolubydlících nepřátele. Sedm let je příliš dlouhá doba na to, aby mě všichni šikanovali, obzvlášť kvůli takové hlouposti, jako je  pravidlo čistokrevnosti. Jsem ráda, že mí rodiče neměli incest, děkuji pěkně. 

„Stačí ti tohle jako odpověď?" Zadívám se jí zpříma do očí, dávajíc si ruku v bok a ukazujíc tak, že se jí nebojím. Nad mým postojem se jen ušklíbla. „Řekla bych, že jo."

Ráno jsem vstala o něco dřív, než jsem musela. Proto jsem se rozhodla jít do sprchy, kterou jsem už po včerejším klábosení s holkami nestihla. Když jsem se vracela zpátky, zase jsem ho potkala... A samozřejmě mě nenechal být.