Kde jsme? (Draco & Hermiona)✅

15. - Parkinsonovi

Všechno, co následovalo, vnímala Hermiona jako ve zrychleném filmu

„Mio, zlato, co se vlastně stalo? Proč si to myslíš?"
„Pansy za mnou přišla do práce, chtěla se mi omluvit... A měla takové divné řeči, vůbec se mi to nelíbilo - znělo to, jako kdyby se loučila... Myslíš, že je schopná si sáhnout na život?"
„Když se Pansy pro něco rozhodne, udělá to za každou cenu - takže se obávám, že jo."
„Co budeme dělat? Půjdeme ji hledat?"
„Hlavně klid... Já se nejdřív přemístím k jejím rodičům, jestli není tam."
„Mám jít s tebou?"
„Lásko, jestli se na to cítíš... Přece jen jsi lékouzelnice, víš, co dělat, jak uzdravovat. Máš s sebou hůlku?"
„Samozřejmě."
„Tak pojď."

-----------------------------------------------------------------------------------

Když se Parkinsonovi dozvěděli, že jejich jediné dceři pravděpodobně hrozí nebezpečí, velice je to vyděsilo, protože si žádné sebemenší změny v jejím chování nevšimli. Paní Parkinsonová plakala a nebylo divu - snad pro každého rodiče musí být představa, že jeho dítě třeba leží neznámo kde ve sněhu a blátě, naprosto příšerná.
Hermiona Parkinsonovy viděla poprvé v životě a byla překvapena tím, jakým obyčejným a skromným dojmem oba dva manželé působí; vždycky si myslela, že se budou podobat Malfoyovým - povýšený pohled, arogantní vystupování, důraz na čistokrevný původ...
Možná také prošli „proměnou" a uvědomili si, jak hloupě se chovali, protože po kom jiném by Pansy „zdědila" svoji nesnesitelnou povahu?
Ale na tom teď nezáleží, teď je důležité ji najít - doma totiž nebyla. Ráno odešla s tím, že si potřebuje něco zařídit, a ještě se nevrátila. Nikdo neměl sebemenší ponětí, kam se mohla ztratit. 
„Opravdu nevíte, kde by mohla být?" ptal se Draco už poněkolikáté. Manželé jen nešťastně kroutili hlavami.
„Neměla třeba nějaké oblíbené místo, kam chodila s kamarádkami?" zeptala se Hermiona.
„Pár kamarádek měla, ale s nimi nikam nechodila. Většinou si je zvala domů," odpověděla paní Parkinsonová mezi vzlyky.
Draco usilovně přemýšlel, co dělat, a mračil se při tom. Hermiona by ráda nějakým způsobem pomohla, ale také netušila, co si počít. Po chvíli mučivého ticha ji však něco napadlo.
„Něco mě napadlo," řekla nejistým tónem, „ale možná je to hloupost..."
„V téhle chvíli není nic hloupost, Mio," ozval se Draco. „Povídej."
„Neexistuje nějaké příjemné místo, kam jste s Pansy chodili, když byla ještě malá? Nějaké místo, kam chodila ráda a oblíbila si to tam, protože tam získala spoustu příjemných vzpomínek?" zeptala se Hermiona a podívala se na Parkinsonovy.
Pan Parkinson po chvilce opět mlčky zavrtěl hlavou, ale jeho manželka se zamyslela. 
„Počkejte," řekla pomalu, „no ano, jedno takové místo je, ale nevím, jestli si ho Pansy ještě vůbec pamatuje... Chodili jsme tam často na procházky, ještě než nastoupila do Bradavic. Tenkrát to bylo její oblíbené místo, chtěla tam chodit skoro každý den."
„Pamatujete si jeho polohu?" ozval se Draco. „Dokázala byste se tam přemístit?"
„Snad ano, ale už je to opravdu dávno... Pod jedním velkým stromem tam bylo takové pěkné posezení..."
----------------------------------------------------------------------------

„PANSY! JEŽÍŠIKRISTE, PANSY!"
„Pusťte nás k ní! Mia je lékouzelnice-"

----------------------------------------------------------------------------

„Bude v pořádku, nebojte se. Sice bude muset nějakou dobu zůstat v nemocnici, ale naštěstí jsme ji našli včas, takže následky nebudou tak vážné."
„Ach, slečno Grangerová, ani nevím, jak vám poděkovat... Zachránila jste naše jediné dítě..."

--------------------------------------------------------------------------

Ten večer Draco Hermioně nabídl, aby s ním zůstala na Malfoy Manor, ale Hermiona odmítla. Chtěla být sama a celou tu událost nějak vstřebat. Trochu si i poplakala, jak na ni dojmy dolehly.

Pansy našli přesně na tom místě, které její matka popsala. Ležela na zemi ve zkroucené poloze, patrně se v křeči sesunula dolů z lavičky, na které předtím seděla. Hermiona přemýšlela naprosto mechanicky, jak se to naučila v nemocnici - prohlédnout pacienta, prohledat bezprostřední okolí, najít věc, která způsobila jeho stav. Pansy měla v obličeji podivné skvrny, které svědčily o otravě. Patrně snědla bobule nějaké jedovaté rostliny. Hermioně stačilo několik složitějších zaklínadel, aby zabránila dalšímu šíření jedovaté látky v Pansyině těle. Draco vzal svou bývalou manželku do náručí a spolu s Hermionou se přemístili do nemocnice. Parkinsonovi se přemístili tamtéž ihned po nich.
Pansy bylo vpraveno do úst několik různých lektvarů. Draco s Parkinsonovými zůstali za dveřmi pokoje a čekali na Hermionu. Té při rychlé pomoci asistoval vedoucí oddělení Blaise Zabini. Všechno bylo tak rychlé, že Hermiona ani neměla čas si uvědomit, že Blaise vlastně nemá ráda kvůli tomu, jak se zachoval k Jane. Tady šlo o záchranu života a osobní antipatie musely jít stranou. 
Skvrny v Pansyině obličeji úplně vymizely, jed se dostával z těla ven. Byla už mimo nebezpečí.
„Zvládli jsme to," vydechla s úlevou Hermiona a vyčerpaně se posadila na židličku stojící vedle dveří. Blaise zůstal stát u Pansyiny postele a opatrně si Hermionu měřil, jako kdyby se bál, že na něj začne křičet. 
„Jak jste se vlastně-? Co se vlastně stalo?" zeptal se po chvíli. 
„To je na dlouhý vyprávění, Draco ti to řekne. Já jsem úplně odrovnaná."
„Dobře," přikývl Blaise a opět se odmlčel. Pak ale našel odvahu na další otázku: „Mimochodem... Jak se má Jane?"
„Nic moc. Ale to by ses měl zeptat spíš jí, a ne mě."
„Hermiono, já vím, že-"
„Mně to nepovídej, Jane by to měla slyšet. A teď mě omluv, musím najít Parkinsonovy."
„Jasně."