Hobi se cítil opravdu zoufale.
Tohle přesně nechtěl, aby se stalo.
Banda jeho spolužáků, které najednou jeho roztrhané džíny zajímaly víc než basketbalový zápas.
Banda spolužáků, která za ním posledních dvacet minut všude chodila a pokřikovala na něj různé urážky.
Banda spolužáků kvůli které se mu chtělo upřímně brečet.
Kouknul na hodinky, které zdobily jeho zápěstí a srdce mu radostně poskočilo.
Už jen pět minut.
Už jen pět minut a bude moct odejít.
Hobi ty lidi nechápal.
Nechápal co jim přišlo tak zábavné na bídné finanční situaci jeho rodiny.
Ale bylo to tak.
Věděl, že to ve skutečnosti není zase tak jejich vina.
První dny na škole nebyly tak špatné.
Ale pak o něm jeden člověk začal roznášet pomluvy.
Pomluvy se po škole roznáší rychle.
A najednou se to usadilo.
Najednou ho všichni buď nesnášeli nebo ignorovali.
Hoseok byl opravdu nešťastný.
Ale nemohl to říct rodičům.
Už tak měli problémů dost.
A tak jen mlčel.
A nechal lidi, aby o něm povídali co chtěli.
Zatím mu nikdo nikdy nic neudělal.
Tedy fyzicky.
Až do tohoto momentu.
Hoseok pravě obešel poslední řadu lidí.
Zápas se schyloval ke konci, což znamenalo i konec jeho brigády.
Už se chtěl rozejít k hlavnímu stánku, kde přebýval jeho šéf když uslyšel zákeřný smích.
Dva z jeho spolužáků mu zastoupili cestu.
Jeden mu z ruky ztrhl jeho hodinky a druhý vylil kelímek neznámého napoje přímo na jeho hlavu.
Pak začali utíkat.
A Hoseok nevěděl co má dělat.
Pálily ho oči a parta se z jeho dohledu rychle vytratila.
Byli pryč.
A jeho hodinky taky.
Šokovaně došel zpátky k šéfovi, kterému předal zbytek nápojů.
Bylo mu ohlášeno, že výplatu dostane na účet a může jít domů.
Hoseok se místo toho vydal přímo k záchodkům stadionu.
Vzhledem k tomu, že zápas stále probíhal, nikdo tam nebyl.
Opřel se o stěnu vedle omyvadel a sjel po ní dolů.
Chvíli před sebe jen tupě zíral.
Nemohl tomu uvěřit.
Ty hodinky si vždy strážil jako oko v hlavě.
Dostal je od svého otce na patnácté narozeniny.
Byly jedna z nejdražších věcí, které vlastnil.
A teď byly pryč.
Hoseok si byl jistý, že je již nikdy neuvidí.
Z očí mu začaly téct slzy a obklopil ho pocit naprosté zoufalosti.
Nevěděl co má dělat a přál si vrátit zpět čas.
Seděl tam dlouho a stále se nedokáal uklidnit.
Najednou se dveře otevřely.
Hoseok zatajil dech a v naprosté panice zvedl oči ke chlapci, který vešel.
***
:)
