Čas byl najednou tak irelevantní.
Jakoby na ně svět čekal.
Jakoby se svět zastavil jenom pro ně.
Bylo to jako hodiny.
A přitom to bylo jen pár minut.
Pak se totiž dveře otevřely a svět se zase začal dít.
Čas zase začal být časem.
Dovnitř vešel vysoký muž a vrhl po nich otrávený výraz.
Hobi se v tu chvíli zvedl.
A odešel.
Prostě odešel.
Yoongi nejdřív chtěl panikařit.
Chtěl zpátky to ticho.
Ale pak si uvědomil, že na tom nezáleží.
Byl si téměř jistý, že se znovu potkají.
A svět bude zase jejich.
Aspoň na chvilku.
Yoongi:
Nevím co se stalo.
Chtěl jsem se ho zeptat proč brečel.
Měl jsem tu myšlenku v hlavě.
Ale nedokázal jsem vyloudit jakýkoliv zvuk.
Slova prostě nebyla potřeba.
A teď je pryč.
A já musím jít.
Zpátky za tátou.
Zpátky za jeho přísným výrazem.
A jeho nezájmu ke všemu, co pro mě hodně znamená.
Zpátky do světa, kde slova znamenají hodně.
***
:)
