Aurelion

2. Podivná setkání

Začátkem následujícího týdne se téměř nic nedělo. Ráno odešel John do práce a odpoledne se buď zastavil za rodiči, nebo pokračoval v přípravách na blížící se zimu. S Erikem prakticky nemluvil, říkal si totiž, že toho má asi teď až až a ozve se až bude chtít sám.
Ve středu bylo vážně horko a tak se John rozhodl, místo práce kolem chaty, že se projde lesem a třeba i najde nějakou vhodnou část potoka, kde by se pohodlně osvěžil.
Ušel docela pěkný kus cesty, ale vyplatilo se mu to. Potok se zde vléval do malé, ale hluboké tůně a z ní potom v malých pramínkách pokračoval svou pouť skrze les. John se svlékl do spodního prádla a zkoumavě se zahleděl do tůně.

No, snad tu nenaštvu nějakýho raka nebo tak něco, pomyslel si. Potom vzal klacek a začal s ním lehce šťourat pod břehy tůně. Po chvilce přestal, ale pořád stál sehnutý a pozoroval vodu.
Nic se však ani nepohlo, a tak se zapřel o velký kámen na kraji tůně a začal se pomalu spouštět dolů. Měla dokonalou hloubku a byla docela prostorná - tak, že se do ní mohl pohodlně posadit a hladina mu byla až po bradu.
Chvíli jen tak seděl, rozjímal a užíval si studenou vodu.
Najednou ho z přemýšlení vytrhl pronikavý zvuk - tlumené prasknutí větvičky odněkud z leva. Strnul a hleděl tupě do lesa, ale nic neviděl. Až když něco prasklo kousek nad ním, proti proudu potoka, zahlédl mladého kance, jak si to šine porostem k potoku. Trochu se mu ulevilo, ale zůstal nehybně sedět a pozoroval ho. Kanec se očividně jen přišel napít čisté vody. Když už se téměř skláňel k hladině, všiml si Johna, jak na něj upřeně hledí.
Zvíře pomalu pozvedlo hlavu a přikrčilo zadní nohy, aby mohlo v případě potřeby rychle vyrazit. John se na kratičký okamžik podíval jinam a pomalu se podrbal na hlavě. Kanec ještě chvilku strnule pozoroval Johna a potom se pomalu sklonil a začal se pomalu napájet. Jedním okem stále pozoroval Johna, ale ten se snažil zůstat co nejvíce v klidu. Najednou se ozvalo další zapraskání větviček, na to se kanec lekl a dal se na útěk.
John se rozhlédl po příčině praskavých zvuků a spatřil starce, majitele chaty, jak se se svou vycházkovou holí brodí porostem. John se opět rozhodl zůstat klidně sedět a pozorovat nově příchozího.
Po chvilce mohl slyšet starcovo nezřetelné mumlání. Když už si John myslel že si ho všimne, zastavil se, zasmál se a sebral nějaký kámen ze země. Chvilku si ho zblízka prohlížel, pak ho zastrčil do batohu, ze kterého hned na to vylovil nějaký odřený zápisník a začal do něj horlivě zapisovat.
Netrvalo dlouho a zastrčil zápisník zpět, narovnal se a všiml si Johna, sedícího v tůni.
„Ále, já si říkal kde jsi." Usmál se na něj.
Očividně měl velmi dobrou náladu.
„Dobré odpoledne, našel jste tam něco zajímavého?" zeptal se John. „No, vlastně ano, jestli jsi skončil s koupáním, můžem si jít sednout s čajem na terasu a povím ti něco víc."
John vylezl z tůně a prohlásil: „Tak dobrá."
Stařec se dal na cestu zpátky, John se otřel, oblékl se a následoval ho.
Za chvilku už John zaléval dva hrnky čaje, zatímco stařec šel na půdu a lovil tam něco z oné staré truhlice.