Luk, pony a pláštěnka

Vidím vás

Pohodila jsem hustými, světle rezavými vlasy. Jejich barva nebyla ta těžkopádná rudá, ani spíše nažloutlá jako zapadající slunce. Měly spíše barvu mezi skořicí a pomeranči. Skořici znám, protože z ní jednou hradní kuchař udělal koláč. Koláč s pomeranči, lehce kyselé ovoce z Galiky. měla jsem ho jedinkrát, a i tak jsem byla jedna z mála v lénu, co ho měli. Koláč byl vytvořen na počest příjezdu velice zvláštního hosta-samotného krále Osvalda. Byl to konkrétně on, kdo mi kousek dal. A proč? Nu, král měl problém s koněm-krásný rezavý hřebec ztratil dvě podkovy a baron Northolt mu doporučil nejlepšího kováře v lénu-strýčka. Pomáhala jsem mu a samotný král mě pochválil, jak pracuji. Dost. Přestanu uvažovat o vlasech a o koláčích a budu se soustředit. Mám totiž nepěkný pocit, že mě někdo sleduje.

Předstírám, že jsem si šlápla na tkaničku. Zanadávám, otočím se a kleknu si. Mezitím se modrýma očima pátravě rozhlédnu. Tam! Někdo na sobě má hnědo-zeleno šedý plášť. "Vidím vás. Ty v tom zeleno hnědém plášti! Ukaž se", křiknu. Nic. Pokrčím rameny. Nejspíš nic důležitého. A já musím na pole, nebo se rodiče budou zlobit. Ostrým klusem vyrazím na naše malé políčko. 

***

Bolí mě záda. Okopávání brambor není zrovna zábava. Zvednu se trochu zakroužím rameny. Naštěstí bude za chvíli oběd. Možná se pak podívám do kovárny. Samozřejmě, pokud bude strejda kovat koně, rychle zmizím, ale možná bude dělat nějaké nápravy vozu. "Jdeme na oběd, nevím jak vy, ale já mám hlad, " ozve se máma. Pak mě pošlou domů, mám ohřát polévku, oni musí ještě někam skočit. Jdu do vesnice přes les. Znám tam zkratku. Rozhodnu se "plížit", jen tak pro legraci. Legrace je přeci tajemství mladosti, ne? Začnu opatrně našlapovat, abych nešlápla na větvičku. Znovu ten pocit.Obhlížím se, všechno přeměřím.. Ale zase nic. Najednou mě něco napadne. Osvědčený trik, užitečný při schovávání. Lidé se málokdy podívají nahoru. 

Tam! Naprosto nehybný tmavý stín. Chvíli ho sleduji. "Tak to by už stačilo. Ukaž se," řeknu tiše, přesto důrazně. "No dobře, tohle kolo jsi vyhrála. Už jsem myslel, že do toho stromu vrostu. A užitečné pravidlo. Nemůžeš hlavou takhle vrtět, to by si případný špeh hned všiml, že jsme něco objevili. A to přece my, hraničáři nechceme," s měkkým zvukem doskočí muž-hraničář na zem. Napřímí se a já si všimnu, že není o moc větší než já. Měřím nějakých 5 stop, což je celkem málo, tedy alespoň v porovnání s jinými kolohnáty jako třeba Thomas nebo James. V naší vesnici nejsou dívky mého věku, proto jsem se začala porovnávat v mužských měřítkách-místo toho, kolik látky utkám za den mě zajímalo více to, jak jsem rychlá, obratná, a vysoká. No, ale jak to, že hraničář je tak malý? Vždyť mají měřit alespoň 7 stop! Tedy, to alespoň tvrdí příběhy o hraničářích. Ale když o tom tak přemýšlím, jestli že neměří 7 stop, tak možná že neumí kouzlit(ano, to se o nich taky tvrdí). Konečně se přiměji něco vykoktat:" Jak to myslíte, my hraničáři?" "No, už delší dobu tě sleduji. A máš veškeré předpoklady stát se hraničářkou."

Ticho. Dlouhé, trapné ticho. "Ale... U hraničářů nikdy žádná dívka nebyla. A navíc... Proč zrovna já?" přerušila jsem ticho. "Vždyť jsem ti už říkal, že jsem tě sledoval a viděl jsem, že máš talent. Takže, chceš se stát hraničářem, nebo ne? A pohni, chci jít ještě dneska domů." Hraničář se tváří netrpělivě. Proletím všechny možnosti.  Jaké mám možnosti na budoucnost? No, zemědělství, kovářství nebo hraničářství. Kovářství okamžitě vylučuji. Nemám nejmenší zájem strávit roky u výhně kováním koní a jinou prací. Zemědělství mě taky neláká. Do konce života se ohánět motykou? Děkuju, nechci. Ale když se stanu hraničářkou, rodina mě zavrhne. Přeci jenom, jsou to normální vesničané, a představa, že jejich dcera půjde k výcviku na nějakou šarlatánku by je zahanbovala. Ale...

"Dobře. Asi jsem se zbláznila, ale jdu do toho."

Ahoj, hledám cover. Kdyby se nějaká hodná duše našla, víte kde jsou soukromé zprávy.