Neklidně spí lesy | ONC 2021 ✅

IX. Démon ze starých dní

Odpoledne se u Jasny sešla obvyklá skupinka dětí na nedělní čaj. Ráchel s Rút dorazily společně – k Ráchelině značnému podráždění se domlouvání slunovratné slavnosti protáhlo. Hned jak vstoupily, od kudrnaté dívky se odtrhla a posadila se vedle Tobiáše a Stínky, co nejdál od Rút. Ta si z toho nic nedělala. Rozvalila se poblíž okna a když si všimla, že ji Stínka pozoruje, spiklenecky na ni mrkla. Stínka sklopila oči.

Jasna rozlila čaj do hrnků a usadila se ve svém křesle pod oknem. Působila nezvykle roztržitě, jako by byla myšlenkami docela jinde. „Jaký příběh chcete slyšet dnes?"

„Starý," řekl Tobiáš. „Ty jsou nejlepší."

„Strašidelný," přidal se Šimon s vykulenýma očima.

„Nový," ozvala se Rút. „Jakože nějaký, který ještě neznáme."

Jasna se s přivřenýma očima opřela o proutěná záda. Usrkla čaje a zamyšleně ho převalovala na jazyku, jak v hlavě sbírala nitky vyprávění.

„Dobrá," začala. Zadívala se přes místnost na Stínku, jako by tu ostatní ani nebyli – jako by ten příběh byl určen jen pro ni. „Povím vám jeden z nejstarších příběhů. Slyšte vyprávění o tom, jak se lesní tvorové poprvé spojili. Slyšte příběh lovců a Caorthannach Strašné."

***

Kieran se skrývali venku pod Jasniným oknem. Když zaslechli jméno Caorthannach, zmocnila se jich hrůza. Schoulili se do klubíčka a zakryli si rukama uši. Nechtěli už poslouchat, ne tenhle příběh... Jenomže čarodějka mluvila příliš nahlas, a před vzpomínkami náhle přivedenými k životu nebylo úniku.

Ano, pamatovali si ty časy, kdy se všechny barvy zdály zářivé a krásné a svět byl plný radosti. Netušili, jak křehký je jejich svět, netušili, že přichází netvor, který ho rozdupe na prach.

Caorthannach.

„Lesy šeptaly její jméno, koruny stromů se chvěly strachem. Přicházela za noci. V jejích očích planuly ohně a její dotyk pálil jako rozžhavené železo. Měla mnoho podob – někdy se zjevovala jako žena s ohnivými vlasy, jindy jako pták či had, ale nejraději na sebe brala kůži obrovského vlka s plamenným kožichem. V této podobě vycházela na lov."

Pamatovali si noc, kdy ji poprvé zahlédli. Napřed byla jen zlověstným blýskáním v dálce. Pak ze tmy uslyšeli zlověstné vytí.

Viděli Caorthannach i z větší blízkosti a byla právě tak strašná, jak se o ní vyprávělo, a přece se jim to vytí zapsalo do paměti hloub než plamenné oči či tlapy, pod jejichž dotykem zem černala. Táhlý, divoký zvuk, který otřásal lesem a probouzel v nich něco zvířecího, hrůzu kořisti, která pochopila, že lovec vyrazil po její stopě.

„Co byla zač? Odkud přišla? Snad z dávné říše na pokraji zkázy, snad z jádra samotné země, kde démoni čekají na poslední den, až všechny lesy shoří. Byla přízrakem, ztělesněním strachu všech živých. Lovila je bez rozdílu, víly i smrtelníky, mladé i staré. Našli se tací, kteří se jí pokusili postavit, ale nikdo se jí nemohl rovnat, před její mocí nebylo úniku. Všichni zemřeli, aby nasytili její hlad."

Některé z těch statečných hlupáků znali od nejranějšího dětství. Vyrůstali s nimi, tančili mezi nimi za úplňku, pamatovali si jejich tváře vířící v nocích nádherného šílenství. A pak byli pryč – rej rozehnaný, místo stříbrného měsíčního světla se do mechu vsakovala strašlivě rudá krev.

Skrývali se v dolmenu. Otec je tam zanechal, odešel kamsi ven. Pamatovali si strach, hrozný strach, jak se tam krčili ve tmě a sledovali nepřátelský obdélník světla kdesi vepředu, očekávajíce, že se v nich každým okamžikem objeví vlčí silueta.