Andoria //hp ff//

3.

Jen bláhová a odevzdaná.

Slzy, v nichž se odrážel svit měsíce, a tak vypadali spíše jako drobné drahokamy, ztékali po alabastrové tváři mladé dívky. Nevěděla, proč pláče, ale plakala. Plakala dlouho a z pohledu duchů, jež někdy prošli stěnami, ale nehodlali ji vyrušovat, působila přinejmenším zoufale.

Ač nejspíše nebyla. Pouze byla ztracená ve vlastní nevědomosti a pochybnostech.

.....

Do dívčích ložnic dorazila o necelou hodinu poté co přestala plakat a jen bezduše seděla na svém místě, opírajíc se o pilíř s vyrytým znakem orla, symbolizujícího Rowenu z Havraspáru.

Ptala se sebe sama na nevyřčené otázky a představovala si jaké by to bylo, kdyby se nemýlila, nebo možná mýlila. Ale necítila při tom takovou bolest jako předtím. Ani smutek. Necítila nic.

Proto si připadala jako blázen, když dalšího dne vstala poté co s ní zacloumala Daphne Greengrassová a šeptem – hlasitým šeptem, opakovala "zaspala jsi, vstávej!" Když se probudila, zjistila, že přece jen nezaspala nic důležitého, jen přehnaně brzký čas, kdy se chtěla děvčata společně nachystat.

Jako první si všimla Parkinsonové, jež na jedné z komod srovnávala líčidla, hřebeny a další povětšinou kosmetické potřeby, pro něž dnešní den chtěla nalézt využití.

Ve chvíli, kdy se rozhlédla místností a u lůžka patřící Celesse, zahlédla postavená zavazadla.

"Kdy dorazila?" Vyhrkla bez rozmýšlení a vyhledávala po místnosti svou dobrou přítelkyni. Pansy se otočila a suše odpověděla: „To nikdo neví, nepotkaly jsme ji."

Andoria ani z počátku neměla chuť věnovat se tomu, co plánovaly její spolubydlící, ovšem teď se bránila jakémukoli zbytečnému času. Musela Celesse najít co nejdříve.

"Já-" nestihla ani dokončit svou výmluvu, s níž se chtěla dostat pryč a vyhnout se jejich plánům, a Daphne ji zabránila v pohybu. "Nikam nejdeš, nebo tě budeme muset zastavit násilím."

Když se o pár minut později snažila dostat se vší nenápadností pryč, do zad jí zasáhla neočekávaná kletba a ona se nemohla pohnout, byť o bídnou píď.

"Varovala jsem tě."

A tak byla nucena pod dalšími výhružkami vystát jejich rozmary a ač se snažila tak nevypadat, vše si užívala. Dokazovalo to jak bezstarostný je jejich svět v tuto dobu a odvedlo ji to od všech myšlenek, s nimiž zápolila.

Byly to stále jen mladé dívky s duší a myslí plnou dětských rozmarů.

Zabralo to dobrou půl hodinu, než ji propustily pryč a ona s nevolí musela obdařit um, jakým dokázaly ostatní dívky upravit její ubohý zjev.
Její tvář měla konečně téměř jednotnou barvu a žilky, jež prosvítali alabastrovou kůží nebyli snad ani zřetelné – stejně jako ohavné, temné kruhy, které ubírali výraznosti očí.

Cítila se dobře, nereálně dobře. Snad to možná bylo tím, že když hleděla do černým rámem zdobeného zrcadla, připadala si být více odrazem nežli sama sebou. Nevěnovala se o prostor zápolícím myšlenkám, jež kdesi z rohů mysli vykřikovali nejrůznější hanlivé věci. Zachytávala jich pouze pár.

Rukou jemně přejela po záhybu lícní kosti, kde snad možná jen myšlenkami vyryla mírnou prohlubeň, v místě, kam ji před párem měsíců udeřil kovový prsten jejího otce.
A pak jen pozorovala stíny, zdůrazňující únavou stále propadlé oči – znovu se cítila jako prostý pozorovatel něčího špatně sepsaného příběhu.