Andoria //hp ff//

1. Ve znamení let

„Bude poznamenána skutky krve své jména, ta, jíž příběh vyvolenému žehná, její příchod se blíží, a tak i..." - Sibylla Trelawneyová

........

Uběhla léta od chvíle, kdy se z trhliny v látce, jež byli pro ten zpropadený klobouk ústy, nesla tichá slova slyšitelná jen pro jedinou osobu v celé velkolepé místnosti.
Než nahlas vykřikl název koleje, jež se měla stát domovem dalšímu ze stovek a desítek každoročně přicházejících studentů na tváři si nesoucích rozličné, čítající se výrazy.

Zděšení i nadšení, smutek i radost, pochyby i jistotu.

Ten den, jehož detaily se každým dalším vytráceli z mysli byl nepochybně zrádný a přes to očekávaný a chtěný.

Podobných dní nebylo v Bradavicích málo, naopak, čítali se a rozjařený popud jejich stínů na ně vše vrhal mlhu.

Ale ten den byl jiný... byl zlomem v životech, novým začátkem a celkem tak velkolepým, že utkvěl v paměti.

"Zmijozel!"

Mohla ho proklínat i děkovat za další vrcholně komplikované roky. Za odhalení tajemstvích tkvících pod zástěrkou nevědomosti. A rozrůstajících se jako plíseň na zdech zapadlých, vlhkých sklepů plných černočerné tmy.

Stále si nebyla jista, zda by měla té prašivé snůšce látky spíše děkovat či ho proklínat a jak dny utíkali měnili se její pocity jako se střídali dobré a špatné dny – postupem ty horší nahrazovali ty další a vše se slilo do nerozhodnosti. A s nerozhodností přišla i slova a odlišné myšlenky, čítající se odpor a snaha o zapuzení na mysl se kradoucí slovo „jiná" k němuž se přirovnával každý a každá- tak jak to měli mudlové i čarodějé v krvi. A zhýralý pocit přicházel stále častěji a mnohokrát i s jakýmsi úzkostným tlakem na hrudi.

A nemohla se ho zbavit, neboť i ten jediný den, počátek toho všeho, ji odlišoval. Když se ji otázal na tu odpornou, prohranou, zákeřnou a jinak špatnou otázku. Když se ji snad tak tiše, že si nebyla jista, zda k ní mluví skrze mysl, otázal na prostých pár slov: „Chceš se to dozvědět?" Ale i pár bídných slov mohlo změnit spoustu věcí. Kdyby její odpověď nebyla ano, nejspíš by dnes místo, Celesse Harryatové, Gloretty Grilenvild-Garnerisové, Pansy Parkinsonové a Letty Matriellové (a dalších děvčat s nimiž si snad od prvního týdne studia neměla co říci) usedala po boku Hermiony Grangerové a malé Weasleyové u stolu Nebelvírů. A nejspíš by bylo mnohem lepší. Nejspíš.

Cítila se rozpolcená a postupem času si uvědomila, že za tím nestojí vina klobouku. Nýbrž její vlastní.
Neboť nevěřila jedinému kusu sebe a neodvážila se zjistit proč. A o to temnější mohlo být odhalení.

Odhalení skrytu odkazu.

Přes to všechno stále věřila, že slova a otázky drásající se na mysl byla pouhou snůškou hloupostí, jimiž by se ani o píď nelišila.

A tak stanula zde.

Jako již několik po sobě jdoucích let.

Sedící za stolem plným honosného jídla a pití.
Jen ztíží držíc pozornost na rozhodování o kolejích nových studentů. Propalujíc pohledem vysoké zdi. Utvrzující sama sebe v prostých lžích,

„Nebelvír!"

Pohledem stanula a pronásledovala mladého chlapce, než se usadil na lavici a s úsměvem naslouchal bujnému potlesku těch pitomých lvů. Výběr jeho koleje se pro něj stal hrdostí a pro ni příležitostí, jak nenápadně vyhledat tvář Harryho Pottera.

Chlapce, jenž se zapsal do dějin čarodějnického světa. A v tuhle chvíli o něčem vážném horlivě diskutoval se svými dvěma přáteli, což vyvolávalo v Andorii nevítané pocity. Byla si jista, že ví o něčem, o čem ona ne.

A také že bude jedním z klíčů k odhalení toho něčeho, o němž se nedávno dozvěděla.

O tom, že je opředena tajemstvími.

A o tom, že neví vůbec nic.

Neznamenalo by to vůbec nic, kdyby se to nedozvěděla od toho, od koho se to dozvěděla a nedozvěděla by se to v této době s tím co vše zjistila – kdyby jí to neřekl jeden ze smrtijedů při útoku na finále mistrovství světa ve famfrpálu.

Od té doby se změnila spousta věcí.
A spousta lidí.

Což ji vedlo k tomu, že když zahlédla tvář Harryho Pottera, studenta stejného ročníku, v davu vyděšených lidí, jemuž zbývalo málo k tomu, aby se stal pouhým prachem pod botami prchajících, vypadal tak nějak zvláštně. Stejně tak jako se teď choval.

Nezahlédla na jeho tváři nic jiného než hluboké zamyšlení, vážnost a starost.

Musel něco vědět.

Aniž by to zpozorovala ředitel bradavické školy čar a kouzel vystoupil na místo odkud již párem let oznamoval důležité informace.

A když zaslechla ono spojení, nesoucí velký význam pro snad každého studenta jakékoli ze škol pro čaroděje a kouzelníky: "Ohnivý pohár", zpozorněla jako již dlouhou dobu ne.

Poslední doba se slívala do oparu stálého přemýšlení a průzkumu.
A tak nebylo divu, že se ke svým hlubokým myšlenkám odebrala s každou možností. Avšak když ceněný muž pronesl ona slova a pokračoval dále, věnovala pozornost nejen novým informacím, avšak i hořkoslané pachuti na jazyku, připomínající krev těla bez duše.

To bude opravdu zajímavý rok. 

Vracím se zpět s nejspíše již přijatelně opravenou a přepsanou první kapitolou, za jejíž slabost se tak jako před jejím stažením omlovám. Nejsem zrovna dobrá v těch epických, nejlépe napínavých, ztrhujících (a tak dál) začátcích... Takže mě tedy prosím omluvte, neboť jinak mi nebude záchrany :D

12.12.2020, 3:03

(775 slov)