Andoria //hp ff//

Prolog

"Vše bude v pořádku."

Tak jednoduchá a křehká slova, lehká, s příslibem konce těch strašlivých období, se nesla z úst ženy, sklánějící se nad kolébkou malé dívky, jež byla její dcerou, šeptajíc utěšující slůvka, jimž však sama nemohla věřit. Bylo by pošetilé si myslet, že i lidé bojující proti zlu tak dlouho, a tak oddaně budou ušetřeni strastiplnému osudu. A tak v jediné, v co mohli doufat byl život pro jejich dceru, a to že se oba setkají v nebi a budou na ni moci dohlížet.

Oči se ji zaleskli ve svitu svícnů – jako již nespočetněkrát jen za těch pět strašlivých dní v nichž byli nuceni pro svou vlastní ochranu opustit domov a vzdát se boje za dobro, což je trápilo, avšak cena – jejich sotva patnácti měsíční dcera – byla moc vysoká.

Bylo tak děsivé čekat na smrt. A úctyhodné že své srdce do té doby nehodlala věnovat někomu jinému než svému muži a dítěti.

Jemně prsty rozhoupala kolébku a dítě v ní spokojeně zamručelo a drobnou ručkou zašmátralo kolem a když hmatem nenalezlo své plyšáky a dečky otevřelo své velké ledově modré oči a zadívalo se do tváře své matky, jež si spěšně rukávem svetru otřela slzy. Bylo to nejspíš sobecké, avšak byla si jista, že její smrt přichází, byl to jakýsi vrozený pud, další smysl, ale cítila ve vzduchu zápach lektvarů a slaný odér černé magie, a tak se chtěla rozloučit.

Když zdvihla drobné dětské tělo a přitiskla ho na svou hruď, uslyšela kroky na schodech. Nebyla vyděšena, neboť uslyšela klepot, jímž si s Darrivenem dávali znamení, že jsou to oni a nemusí okamžitě vyslat k rámu dveří nějaké silné útočné kouzlo.

Muž vešel a s pokořeným výrazem přešel ke své ženě a dceři. Beze slova je obě objal a naslouchal Mauriiným tichým vzlykům. "Bude to v pořádku, poslali Siriuse, aby zde byl s námi, měl by dorazit ještě dnes."

Pak se obrátil k malé Andorii a začal ji rozesmávat. Bylo úžasné vidět jak bezstarostná a spokojená je. Dávalo jim to jakýsi druhý nádech touhy přežít – bojovat.

O hodinu později ode dveří uslyšeli klepot, byli přesvědčeni, že byl návštěvníkem Darrivenův přítel, velmi vzdálený příbuzný, krvezrádce – jakým byli i oni a věrný bojovník proti straně zla.

S tichou obezřetností se ujistili o tom, kdo za dveřmi stojí a opravdu. Za stářím skřípajícím dřevem stál Sirius Black.

Mauria se přece jen postavila dále ke schodům, avšak nevytahovala hůlku, šťastně se usmála na Andorii a pak ji silněji, a i přes to jemně sevřela v náručí.

Když ucítila ten zatraceně moc známí zápach toho nejsilnějšího lektvaru měnícího vzhled, jež kdy cítila, bylo již moc pozdě. Muž již mezi dveřmi neverbálním zaklínadlem ztrácel svou podobu a při tom odzbrojil nepřipraveného Darrivena.

Mauria se sesunula k zemi, tělem chráníc svou dceru.

"Luciusi, nemusíš to dělat."

Poslední slova Maurii Blackové než ji známý muž jedním ze tří kleteb, jež se nepromíjejí, chladnokrevně zavraždil.

"Avada Kedavra!"

Tolik krutosti.

Tolik zášti.

Tolik nenávisti.

O tři hodiny později do chatrče vešel pravý Sirius Black. S čirým zděšením a pravým zármutkem objevil mrtvá těla věrných členů Řádu, jeho přátel a příbuzných.

Jediným záchvěvem štěstí pro něj bylo, když nalezl pod tělem Maurii dítě, jež sice nebdělo, však dýchalo, byť mělce.

A o den později se měl vyrovnat s další smrtí, ještě bolestivější. A měl najít další dítě, jež před náručí smrti ochránila jeho matka. Měl najít dítě svého nejlepšího přítele.

A s tím vším se neslo i mnoho jiných zpráv a mezi nimi byla jedna dobrá. Tak moc, že se nesla celým světem.

A jejím počátkem bylo jméno, jež se zapsalo do historie.

A tak jsi žila a byla, bez jediného pomyšlení na své žití a bytí – a pověz: Nebyla jsi tak šťastná?

.........