Po třech hodinách neúprosného baletního tréninku se blonďatý mladík konečně nadechne pomalu chladnoucího vzduchu. Prožene ho svými znavenými plícemi, jako by měl být právě tento nádech jeho posledním. Usadí se na betonové schody ještě vyhřáté červnovým sluncem, přitáhne si nohy k sobě a o svá kolena si opře kulatou bradu.
Pomalu se smráká. Během hodiny celý Soul pokryje tma. Už jen myšlenka toho, že by zůstal v noci uprostřed města a ještě k tomu sám, ho nutí se lehce otřást úzkostí. Sice se domluvil se svým kamarádem, že pro něj přijede autem a odveze ho, určitě ale přijede minimálně o hodinu později. To má Taehyung totiž velmi rád ve zvyku.
Měl by ho trochu popohnat. Vytáhne z kapsy šortek telefon a v telefonním seznamu vyhledá Taehyungovo nové číslo. Vykoukne na něj selfie focená z podivného spodního úhlu právě Taehyungem, když číslo do telefonu zadával. Jeho piha na nose vesele mává a černočerné vlasy rebelsky trčí do všech světových stran. Musí se tomu tiše zasmát, tak jednoduchá momentka dokázala skvěle vystihnout celý černovláskův charakter. Až nakažlivě optimistický chaos.
Zmáčkne tlačítko vyzvánění a zařízení zvedne k uchu. To však vyzvání pouze chvíli, než se pípání zkrátí z dlouhých signálu na nepřirozeně krátké.
On mi to normálně položil.
Chvíli čeká, kdyby snad černovlásek na druhé straně hovor nepřijal omylem a chtěl volat zpátky. Když se ovšem přednastavené vyzvánění neozve ani po pár minutách, vytočí číslo znovu. A opět je odmítnut.
No tak, Tae, tohle není vtipný...
Rozhlédne se. Ruch kolem divadla pomalu utichá a za budovami pomalu zachází naoranžovělá hvězda. Někomu by se mohl tento výhled zdát romantický. Jemu ale spíš nahání strach.
Po tom překrásném okamžiku totiž přijde v plné síle temnota.
O poznání nervózněji znovu zmáčkne tlačítko vytáčení hovoru. Tentokrát se místo krátkého pípání rozlehne repráky ticho, hovor byl přijat. Už otvírá ústa, má sto chutí Taemu vyčinit za to, v jaké nevhodné situaci si z něj opět tropí žerty. Na druhé straně se ale neozve smíchem zabarvený baryton, ale lehce podrážděný tenor.
„To mi vážně chcete něco tak usilovně prodat,
když se ozvete po tom, co vám típnu hovor? Jste natvrdlý?
Ne, nechci si koupit žádnej stupidní hrnec nebo tarif.
Nemám zájem!"
Překvapeně zamrká. Jistě, jeho kamarád oplývá spoustou schopností, avšak silně pochybuje o tom, že by jednou z nich byla tak razantní změna hlasu. Navíc, člověk na druhé straně se vůbec nesmál. Myslel svá slova naprosto vážně. Tiše si odkašle.
„J-já nic neprodávám..
Asi jsem dostal špatné číslo.
Omlouvám se, nechtěl jsem rušit.."
Málem šeptá, jako by ho člověk na druhé straně měl za jeho omyl kárat. Omyl při zadávání čísla ho předhodil tmě, ve které musí čekat na Taehyungův příjezd. Ve tmě, jíž se tak úzkostně bojí. Ne toho, co by se mohlo skrývat v ní. Ne, on se bojí tmy. Ve skoro dvaceti letech. Nyktofobie. Jak dětinsky směšné.
„Jasně, v pohodě. To se stává.
Tak... se asi měj?"
Strach a přicházející úzkost ho nutí jednat. I když mluví s cizím, i když se právě onen dle tónu hlasu cítí přinejmenším trapně. Chytá se jako tonoucí stébla trávy.
„Ne, počkej!"
„Huh?"
„Um... nemohl bys tu se mnou být?
Nemusíš ani mluvit, já jen...
Začíná se stmívat.
Já se b-bojím být sám ve tmě.
Agh, teď to vyzní tak hrozně blbě.
Určitě tě musím hrozně otravovat a zdržovat
od něčeho důležitého. Promiň, prom-"
„...to je roztomilé."
-*-
Hello!
Ano, přicházím zase s novým au-
Tentokrát předepsanou, takže se nemusíte bát, že by děj končil uprostřed, jak to u mě bývá dobrým zvykem, ehm.
Enjoy<33
ČTEŠ
fix you - //jikook//
Fanfictionp. jm. // j. jk. ‧͙⁺˚*･༓☾ -au- ☽༓･*˚⁺‧ "Remember there is a person here in Korea, in the city of Seoul, who understands you." - Park Jimin "To the world, you may be one person. but to one person, you may be the world." - Jeon Jeongguk aneb Jedním př...
