fix you - //jikook//

and I will try to fix you

I když nalezneme opravdové štěstí,
nezaručí to,
aby se naše další cesty obešly bez pádů.

O tom by mohl Park Jimin v klidu vyprávět.

Po excelentním koncertě, který jeho přítel sledoval s hrdostí a pýchou v očích, se na něj hrnuly desítky nabídek ze zahraničních divadel. Některé z nich byly opravdu nad míru dobře placené. On však všechny odmítl.

Chtěl zůstat v Soulu. Chtěl zůstat nablízku svému znovu nalezenému domovu.

Jungkook byl jeho domovem.

Možná ale udělal chybu, že se ani nezmínil. Nezkusil roztáhnout křídla, pořádně se jimi rozmáchnout, vzít to nejcennější co má a odletět někam daleko, za lepším.

Ta křídla mu totiž byla velmi brzy ustřihnuta.

Při jedné ze zkoušek na něj spadla kulisa, kterou na něj někdo možná dost schválně shodil. Závist nutí lidi dělat podlé a kruté věci.
Stačil uskočit, stačil zachránit většinu sebe. Kdyby jen skočil ještě o trochu dál, nemusela mu pod tou kulisou uvíznout noha..

Verdikt lékaře při následné prohlídce zněl jasně. Nevratné poškození kotníku.

Balet mu byl navěky zapovězen.
Už nikdy nebude moct tančit na jevišti.

V tu chvíli, jako by celý svět...
zčernal.

Následující měsíce byly velmi těžké, pro oba. Jimina požíraly temné myšlenky, zatímco je Jungkook hbitě svým úsměvem a hřejivou náručí odháněl a přitom se snažil také příliš neplakat. Bolelo ho vidět své jediné štěstí rozsypané na kousky.

Ale možná proto, aby člověk znovu našel to, co je mu nejdražší, musí se odrazit až od samotného dna.

A možná to je právě to ono,
co se s ním na dno i potopilo.

Domov, který se nezhroutí
s prvním úderem bouře.

Něco, někdo, kdo i když všechny pokusy o odstrčení ze dna přes temnotu nevnímá,

tak to jen tak nevzdá.

-*-

A Jungkook to opravdu jen tak nevzdal. I když na něj kolikrát v záchvatech vzteku a zoufalství Jimin křičel opravdu nehezká slova, i když byl kolikrát odstrčen, i když měl kolikrát dojem, že nemá cenu se snažit. Mělo to cenu.

To by totiž jinak nestáli o rok a půl později tady, na prahu nové životní éry.

Na prahu svého vlastního bytu.
Jungkook jako tatér a Jimin jako trenér mladých nadějných tanečníků baletu.

„Je to tu překrásné, co říkáš?"

„Vybral jsi skvěle, Koo."

„Ty jsi vybral skvěle.
I ten výhled na řeku je tu úžasný..
Hele, tamhle letí kachny!"

„H-heej! Proč se snažíš,
abych se tam koukal?"

„Protože pro tebe.. něco mám."

„Copak pro mě m-
Ohh...
Ale... víš, že se v Koreji nemůžeme vzít..
že jo, Koo?"

„Já vím, Jiminie.
Tenhle prstýnek jsem ti koupil,
když jsme spolu byli minulý týden v Tokiu.
Mám ten stejný.
Jsou to prstýnky pro ty páry,
které se ve své zemi nemůžou vzít,
ale moc by spolu chtěly být napořád."

„Chtěl bys se mnou být napořád?
Neměl jsi to se mnou zrovna dvakrát lehké.."

„To ty se mnou taky ne.
Neměli jsme to vůbec lehké,
ale to nás zocelilo a ukázalo nám to,
že jsme si vážně souzení..
Jinak bychom to totiž dávno vzdali."

„To máš asi pravdu, Jungkookie."

„Právě pro to, čím jsme si spolu prošli,
tě miluji nade vše. A chtěl bych se tě zeptat?
Přijmeš tenhle-
Awh, neplakej, ťapičko.."

„K-když já jsem hrozně š-šťastný.
A ty taky neplakej, Koo."

„Oba přestaneme plakat."

„Raz, dva, tři.."

„Park Jimine, přijmeš tenhle prstýnek a tím i mě se vším zlým i dobrým, co ke mně náleží?
Staneš se mým?"

„Moje srdce je tvoje už dávno.
A tvoje je zase moje.
Můžu tě taky nazývat svým, ne?"

„Hehe, ano, můžeš."

„Zdá se mi,
že se nám to konečně povedlo.."

„Copak se nám povedlo?"

„Navzájem se opravit."

-*-
Tak, a jsme u konce! Moc doufám, že se vám moje fanfikce líbila a že vás aspoň trošku zahřála u srdíčka<33