fix you - //jikook//

and ignite your bones

Černovlásek neváhá ani vteřinu a vybíhá ven z bytu, s nechápavými pohledy a voláním spolubydlícího za sebou. Schody bere po dvou a jen co otevře vchodové dveře, polije ho studená sprcha. Už od rána prší jako z konve.

Musím za ním. Jenže dostat se teď do centra bude nadlidský úkol.

Rozhlédne se po ulici. Auta stojí v nekonečné koloně, nervózně troubí. Jet autobusem nepřipadá v úvahu.

I kdybych měl celou cestu běžet, dostanu se tam.

Rozběhne se provazy deště a jeho oblečení je během chvíle úplně promočené, ale i přes to běží celou tříkilometrovou cestu až k národnímu divadlu. Recepci proletí jako blesk, s křikem recepční za sebou.

V tomhle divadle je zatraceně moc sálů, nemám šanci ho najít-

Zastaví se uprostřed jedné z chodeb a poslouchá. Zaslechne zvuky houslí a ladné, skoro neslyšné dopady na zem.

Jiminie...

A poté jeden velký dopad následovaný překvapeným výkřikem.

„Jiminie!"

Rozběhne se po chodbě a postupně otevírá všechny dveře, z kterých se mohl zvuk pocházet. Jednu místnost po druhé prohledává a hledá svou pohaslou naději.

Až ji najde ležet uprostřed veliké místnosti klepající se vyčerpáním.

„Ťapičko.."

Během příští vteřiny drží svého blonďatého anděla v náruči. Pohladí ho po bledé tváři s pohledem mířícím do nikam, na kterou padají dešťové kapky z jeho vlasů. Palci je setře a na hřbety jeho dlaní dopadnou další kapky. Tentokrát slané, z jeho očí.

„Ťapičko, slyšíš mě?" lehce s ním zatřese.

V tu chvíli se na něj otočí pár tmavých očí držící ve svých duhovkách snad celý vesmír.

„Koo?" zmateně zamrká. „C-co tady děláš?"

„Přišel jsem pro tebe najít světlo ve tmě." lehce ho bříškem palce hladí po lícní kosti. „Mám tě moc rád na to, abych tě nechal odejít."

„Čím jsem si tě zasloužil, Koo?" natáhne své ruce a setře černovláskovi slané kapičky z tváří. „Neplakej, prosím. O-omlouvám se. Za všechno. Za to, že jsem si tě zablokoval, protože jsem byl ze sebe zklamaný a neskutečně unavený. Za to, že jsem tak zbrklý a neumím si vážit toho, když se mi někdo snaží pomoct. Za to, že jsem na tebe byl ošklivý. Za to-"

Ani nedokáže doříct všechna slova, co se mu derou na jazyk. Všechna mu je ukradnou Jungkookovy jemné rty pokryté kapkami deště.

V tu chvíli jako by tančil
a veškerá slova ztratila smysl.

Zavře oči a nechá se vést po parketu plném slunečních paprsků proplétajících se vodou. Dlaně plné tepla sálajícího bezpečí ho pevně drží a pár velkých očí plných lásky mu předává cosi hřejivého. Nepřekonatelnou důvěru. Pocit, že dokáže cokoliv na světě.