BNHA ale y/n je hlavní postava 2: festival

16. y/n a Tokoyami, třetí kolo

Jak jsem tak vzletěla, nezdálo se že by byl nějaký překvapený, asi to čekal z pozorování mého prvního boje. Když jsem sledovala jeho hru s Momo, moc záživné to nebylo takže já na něj žádné informace nemám. Musím něco vymyslet!

Vyletěla jsem tak vysoko, že volný pád by člověka uvedl do bezvědomí. Nepřemýšlelo mi to dobře. Ihned jak jsem s zastavila ve vzduchu tak se Tokoyami přitáhnul a sáhnul oběma rukama naráz po mých křídlech. Sakra! Byl to pro něj risk a pro mě dost nebezpečné. Risk, protože kdyby minul rukama, spadnul by. Pro mě nebezpečné, důvod je jasný. Moje rovnováha byla narušená a já se začala i s ním řítit k zemi. Nemohla jsem letět protože mi držel křídla. Jediné řešení mě napadlo takové, že křídla nechám zmizet a ihned znovu narůst. Jak jsem si pomyslela, tak jsem i udělala. Když měl ruce jen ve vzduchu zpanikařil a vzápětí se chytil mojí nohy. Křídla jsem nechala opět narůst. Snížila jsem se asi na půlku výšky než předtím, takže i když by teď spadnula, tak budu max otřesená.

Nečekaným chvatem jsem se jedním plynulým máchnutím zastavila ve vzduchu. Tokoyamimu vyklouznula moje noha z ruky a padal sám. Já se lekla ale jen na chvíli. Těsně u země ho jeho temný stín zachytil takže se jenom trochu odřel.

Z jeho zápasu s Momo jsem mohla vidět že radši bojuje na dálku, to znamená že musím jít na blízko! Složila jsem křídla a začala se blížit k zemi. Nebyla jsem ale dost rychlá, jeho temný stín zareagoval a narazil jeho hlavou do mýho břicha. Jauvajs. Musela jsem se ale tak jako tak nějak snést k zemi. Proto jsem neotálela a pomaličku blokujíc stínovy útoky se blížila k zemi. Bohužel se ve vzduchu nemanévruje moc hezky takže jsem se i pomalu blížila ke konci hraniční čáry.

Na poslední chvíli jsem přistála. Za tu dobu co jsem padala jsem si všimnula jak stín útočí. Nejdřív zepředu, pak zprava, z leva, zepředu, zezadu a pak opět z prava a takhle pořád do kola. Zepředu jsem se vyhnula. Z jedné strany taky, nalevo když mě minul jsem ho chytila za jeho maličké rohy. Jako vždy se zase stáhnul a tím jsem byla blíž. Štvalo mě že takhle odolává! Štve mě to, že nejsem dost rychlá! Štve mě že naše třída je nepřáteli pro vedlejší ročníky! Štve mě že se lidi baví tím že se dva lidi midlí v jednom ringu, aniž by si to sami zkusili!

Pomalu ale jistě jsem začala strácet kontrolu... nad svým quirkem... nad svými myšlenkami... ale nejvíc nad svými city. Díky kinetické energii jsem ve vzduchu udělala krásně nacvičené salto. A přistála hned před Tokoyamim. Ten vypadal zaskočeně. Kvůli tomu že jsem byla naštvaná a začínala ztrácet kontrolu jsem měla i ostřejší smysly. Mohla jsem zezadu cítit stínovy oči jak se na mě upírají. Cítila jsem Tokoyamiho strach ne, stres z prohry, to je to slovo. Tentokrát jsem zareagovala včas a uhnula jeho útoku zezadu. Jediný krok do strany, a byla jsem volná. Místo mě byl najednou na zemi povalený můj soupeř.  Začínala jsem si užívat to že mám na vrch, podvědomě se mi na tváři vykouzlil menší úsměv.

Oba dva neváhali a hned se začali zvedat, byli ale moc pomalí, nebo spíš jeden z nich. Temný stín byl trochu otřesený a tak se nezvedl v čas. Tokoyami utekl na stranu a já přišpendlila stína k zemi. To co jsem viděla, ty ostré oči, tmavá linie stínova těla, jeho drápy. Ruce měl mnou přišpendlené k zemi, a jelikož nohy neměl tak jsem se o ně nemusela starat.  Chvílema a čím dál častěji se jakoby můj obraz, to co vidím, rozostřovalo, měnilo barvy a zase zaotřovalo. Tohle se mi už stalo hodněkrát, to se měním. Bělmo na mých očích se nekontrolovatelně měnilo z bílé na černou a zpět. Taky mé duhovky se protahovaly a zase narovnávaly zpět. Z mojí normální [vaše barva očí] na [dračí oči jaké si představujete].

Mé ruce nabraly barvu mých dračích šupin. Už dlouho (nepočítám-li jednotlivé části těla) jsem se neproměnila celá. Měla jsem je krásně lesklé. Krk se mi protáhnul, svaly narostly, oči zaostřily, křídla nabrala svou plnou velikost. Křídla jsem nevědomky roztáhla abych vypadal větší. Na zádech byly moje ostny ještě větší, a i mezi lopatkami kde je normálně nemám jsem je teď měla. Od pusy se mi valil kouř a já věděla co to znamená. Stín s sebou začal lámat ještě víc než předtím.

V hrdle se mi rychle začalo hromadit teplo a s ním i oheň. Otevřela jsem pusu a temný stín zmizel. Otočila jsem se a očima plnými zloby jsem kouknula na Tokoyamiho. Byl venku z ringu. Vzdal se. Teď mi to došlo, sám instinkt který mi ovládnul mysl vypočítal že stínova slabost je světlo. A světlo = oheň! Že mě to nenapadlo dřív... Pusu jsem zaklapnula.

Pořád jsem měla v mysli že je to všechno v televizi po celém světě.

Z tváře mi úsměv zmizel a začala jsem pomalu kráčet pryč. Neměnila jsem se do člověka, zatím. Po pár minutkách jsem se celkem uklidnila. Nešla jsem se nikam převléct, jenom jsem si sednula ke kraji arény ale zůstala jsem vevnitř, nikdo s tím problém neměl. Sednula jsem si, a pár lidí co mi byli nejblíž po mě natáhnuli ruce. Převážně to byli děti a lidi v mém věku z jiných škol a ročníků. Štve mě když na ně někdo sahá ale tenhle typ pozornosti byl milý.

Cítila jsem jak mi škrábou můj krk a prohlížejí si ostny. Hlavu jsem otočila k nim. Leknuli se toho náhlého pohybu ale hned se začali usmívat. Začali mě škrábat po nose a pod ušima. Hlavu jsem otočila zpět a pozorovala jak bbude probíhat boj mezi Bakugem a Kirishimou.

Present mic. je uvedl a odstartoval to. V celku rychle to měli za sebou.