Gangster In Love (H.S. Czech ff)

Prolog

„To by mělo být všechno," zabouchne Elias dveře náklaďáku, a pak mi věnuje krátký pohled. Oči mu pod kšiltovkou skoro nejdou vidět, ale i přesto poznám, že má v obličeji vepsanou únavu. „Tak zase za dva týdny. Měj se a dobrou noc."

„Dobrou noc," mávnu za ním, potlačím zívnutí, a pak zacvaknu kladku na zadních dveřích bistra. Nesnáším doplňování zásob, vždycky se v práci zdržím minimálně o hodinu nebo dvě déle. Jako by nestačilo, že po dvanáctihodinové směně, která mi končí o půlnoci, musím celé bistro uklidit a připravit na ráno, takže neodcházím domů dříve, než v jednu ráno. Naštěstí mám na starost pouze doplňování nápojů, zatímco jídlo a další potřebné věci má na starost šéf nebo kuchař.

Přehodím si přes hlavu kapuci mikiny a mrknu na mobil, který mi oznámí, že už odbila druhá hodina ranní. S povzdechem nacpu mobil do malé černé kabelky a vyrazím domů. Elias s náklaďákem už stihl odjet, a tak jsem v zadní části bistra osaměla. V noci to tam moc bezpečně nevypadá, ale já už jsem si na to po víc jak třech letech zvykla. Je to jediná práce, jakou jsem kdy měla a můžu za ni být jenom vděčná. Trvalo bezmála rok, než jsem získala pořádnou práci. Kvůli mému zohavenému obličeji o mě nikdo neměl zájem, obzvlášť na pracovištích, kde je vizáž důležitým leč nevyřčeným požadavkem k přijetí. Když mi můj současný šéf Jerry zavolal, že mě bere, nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to jako boží zásah, protože v té době měla máma obzvlášť velký problém nás vůbec uživit.

Rozhlédnu se po zlověstně tiché ulici, která zeje prázdnotou, dokonce ani auta se tudy neobtěžují v tuto pozdní dobu projíždět. Což je zvláštní, neboť jsem si stoprocentně jistá, že o pár ulic dál probíhají stovky nikdy nekončících a velkolepých losangeleských večírků. Přesně takové typy večírků, o jakých si můžu nechat leda tak zdát.

Narodila jsem se tady, ve městě andělů. Žádné jiné město jsem prozatím nenavštívila, ale přesto jsem nikdy neměla pocit, že sem patřím. K mé smůle jsem se nenarodila do bohaté rodiny, takže všechno to pozlátko L.A., které obdivuje celý svět, já osobně ani zdaleka neznám. Žijeme s mámou v South Los Angeles, vyděláváme si tak akorát na to, abychom jakžtakž přežívaly, a na žádnou zábavu nezbývá čas ani peníze. Nepatříme mezi bohaté, ale zároveň nepatříme ani mezi ty nejchudší; bezdomovce, chudé přistěhovalce nebo místní problematické černochy, jež se nás straní. Máme jen jedna druhou, nikdy tomu nebylo jinak. Skoro jako by mezi námi a okolním světem byly ze všech stran postavené vysoké betonové zdi.

Zrychlím v chůzi a stáhnu si kapuci víc do čela, když kolem mě znenadání projede tmavé auto a jeho motor burácí jako by řidič sešlápl plyn až na podlahu. Nedůvěřivě ho pozoruju a uleví se mi teprve ve chvíli, kdy odbočí do jedné z ulic a zmizí mi z dohledu. Nikdy se necítím bezpečně, když se v noci vracím z práce domů, ale bohužel většina mých šichet končí až po zavíračce, takže nemám na výběr. Nemůžu si dovolit hledat novou práci.

Zaklopýtám a teprve v tu chvíli si všimnu, že se mi během chůze rozvázala tkanička. Přehodím si kabelku na záda a skloním se, abych si mohla tkaničku znova utáhnout. Na chvíli ustanu v pohybu a stačí mi pouhý okamžik na to, abych si uvědomila, že za sebou slyším klapání podrážek o beton. Srdce mi okamžitě začne bušit o něco rychleji. Bože, to snad ne, takovou smůlu mít nemůžu. Tohle by bylo tento rok už podruhé. Přece mě tu nebudou okrádat pětkrát do roka.

Nestihnu se ještě ani pořádně postavit a získat rovnováhu, když v tom mě zezadu někdo popadne kolem pasu a rty mi zakryje dlaní, která utlumí moje vyjeknutí. Nepokouším se bránit, vím, že to nemá smysl. Prostě ho jen nechám, ať si vezme, co chce. V peněžence mám sotva pět dolarů, kartu u sebe nenosím a můj tlačítkový mobil taky není žádná výhra v loterii. Když nebudu dělat problémy, za chvíli to bude za mnou. Hlavně musím zachovat klid, tohle už jsem přece zažila, není důvod panikařit. Jen dýchej.