Padlý anděl

25. Kapitola

Anette
Podívala jsem se po Carlislovi, který je pravděpodobně odněkud znal. Pokud Renesme byla ta dcera Edwarda a Belly, tak jsem ji z vyprávění znala, ale samozřejmě jsem nemohla tušit, jaká doopravdy je. Jacob mi ale nic neříkal.
,,Co se stalo? Kdo to je?" zeptala se a mě si od hlavy až k patě zvědavě prohlédla.
,,Vysvětlím doma, teď potřebuju, abys mi skočila pro auto a dojela s Anette domů," jen kývla na souhlas, zatímco si bral toho muže do náruče. Nechtěla jsem, aby mě opustil, ale věděla jsem, že to bylo asi nutný.
,,Pojď, alespoň se seznámíme," usmála se na mě Renesme a já slabě kývla, přičemž jsme se spolu vydaly k autu, zatímco Carlisle s tím vlkem a mužem v náručí se rozeběhl domů. Byly jsme potichu, já moc konverzaci s ní nechtěla navázat. Doufala jsem, že to pochopí ale ona po chvíli prolomila to ticho.
,,Takže ty jsi Anette?" jen jsem kývla na souhlas a ona zadumaně pokývala párkrát hlavou, ,,můžu se zeptat, jak jste se poznali? Nebo prostě kdo jsi, že víš, že jsou upíři?"
,,Já ehm..." odmlčela jsem se a v duchu si říkala, proč nemohla se ptát na něco, co bych ji odpověděla kývnutím hlavy, ,,sama nevím, kdo jsem."
,,Aha?"
,,No... Přemýšlela jsem nad tím a podle všeho jsem asi anděl," odpověděla jsem a chápala její nechápavý výraz. ,,Já to právě úplně přesně nevím," vydechla jsem prudce vzduch z plic a pokračovala, ,,ztratila jsem paměť a od té doby, co jsem se probudila v nemocnici, si nic nepamatuju."
,,Ach, tak to mě mrzí. Ztráta paměti musí být něco hrozného," zamručela jsem na souhlas.
,,Okolnosti tomu nasvědčují. Dvakrát jsem se změnila na anděla a pak jsem zjistila ještě, že trochu umím ovládat vodu," zamračila jsem se nad tím, jak jsem přemýšlela, kolik jsem toho udělala za tu dobu, co jsem u Cullenů a v tomhle městě.
,,Zajímavý, ale já si myslím, že se určitě dozvíš, odkud jsi a co se ti stalo, že jsi zapomněla, kdo jsi."
,,To upřímně doufám," a doufám, že se to dozvím brzo.

Carlisle
Doběhl jsem s Jacobem domů a kývl na něj, aby tady počkal. Ihned jsem se přemístil do obýváku, kde byli ostatní a něčemu se smáli v televizi. Jakmile si všimli díky pachu a pak zraku, že jsem tady bez Anette s cizím mužem, zmlkli a hned se na mě valilo nekonečno otázek.
,,Kde je Anette?" Esme.
,,Kdo to je?" Jasper
,,A proč cítím smrad Jacoba?" Emmet.
,,Anette je s Renesme a jedou mým autem sem. Nevím, kdo je tohle, ale pravděpodobně to je anděl. Viděl jsem schopnosti, které jsem ve svém životě neviděl a to žiju celkem dlouho. Jacob je venku a čeká na oblečení," po vysvětlení otázek jsem se rozešel do své pracovny. Edward mě následoval.
,,Pomůžu ti," kývl jsem na souhlas a položil toho člověka na lehátko. Pokud se dá říct, že to je člověk.
,,Celkem hezoun," černé vlasy mu padaly do obličeje, proto jsem je odhrnul, abych si ho prohlédl. Jeho pleť byla bledá, dalo by se říct bledá jako naše.
,,Někoho mi připomíná."
,,Tebe," podíval jsem se po něm a on několikrát pokýval, jako kdyby se sám přesvědčoval.
,,To je blbost," zavrtěl hlavou a já si ho znovu prohlédl. Byla pravda, že když stál, byl stejně vysoký jako já a také byla pravda, že ten obličej měl pár znaků, které jsem už znal.

Anette
Chvíli nám trvalo, než jsme dojely domů a došly do obýváku, kde byli už ostatní pravděpodobně i s tím Jacobem.
,,Ness, rádi tě vidíme," Renesme neboli Ness se s nimi začala vítat a já tam stála jako solný sloup. Nechtěla jsem rušit nějak jejich rodinné setkání, takže jsem se snažila nenápadně zmizet a najít Carlislea s Edwardem a tím mužem. Nevím, zda se mi podařilo zmizet bez povšimnutí, když v místnosti byli jen upíři.
Přede dveřmi jsem potkala ty dva, jak toho muže nechávají v klidu na pokoji. Škoda, chtěla jsem ho ještě vidět, abych věděla, co s ním je.
,,Jak je na tom?" zeptala jsem se potichu a trochu rozpačitě. Všimla jsem si, že mě Carlisle pozoruje jinak, než kdy dřív.
,,Žije. Pokud chceš jít za ním, můžeš. Buď ale potichu," kývla jsem a zmizela radši v tom pokoji, protože mě přišlo, že mě Carlisle málem probodne očima. Bála jsem se toho, že si myslí, že bych jim mohla ublížit a že jsem jim neřekla všechno. Ano, tu věc s Hannah jsem si nechala pro sebe, ale nevěděla jsem, jak jim to říct a pak už na to nepřišla řeč.
Ten muž ležel na lůžku, kde jsem dříve ležela já a vypadal vcelku klidně a i uvolněně.
Jeho vlasy byly černé jako uhel, ale pleť stejně bledá jako jí měli Cullenovi. Vytvářelo to zajímavý kontrast, který se jen tak nevidí a mě se to líbilo. Hruď se mu pravidelně zvedala a snižovala, všimla jsem si, že všechny zranění měl zafixované obvazem nebo sešité.
Měla jsem tolik otázek na něj, že jsem se nemohla dočkat. Tušila jsem, nebo spíš v tomhle případě jsem věděla, že ví, kdo jsem a doufala, že mi na to odpoví a pak další podrobnosti.
Flustrovaně jsem vydechla, potřebovala jsem vědět, kdo jsem a odkud pocházím. Kdo jsou moji rodiče? Mám nějaké sourozence, nebo jsem jedináček? Je to pěkné místo, odkud pocházím? Napadly mě i takové hovadiny, na které bych se nikdy nezeptala.
Posadila jsem se vyčerpaně do Carlislova křesla a přitáhla si kolena k tělu. Byla jsem unavená z toho všeho a přemýšlela, co se stane, když tady usnu. Pravděpodobně nic. On se brzo nevzbudí.
Seděla jsem bezmocně na podlaze před Vzdušnou branou a snažila se po těch všech krutě dlouhých dní ve vězení pochopit, co se vlastně stalo.
Se slzami v očích jsem vzpomínala na to, jak andělští vojáci vtrhli do mého pokoje, kde jsem byla společně s Katherine a kde jsme si šily nové šaty na blížící se ples, který byl na počest mých narozenin. Bezcitně na nás zaútočili a dovlekli před soud. Tam jsme se shledaly s Thomasem, Sebastianem a Stellou, přáteli z dětství. Všech nás pět bylo odsouzeno za čin, který jsme neudělali.
Věděla jsem, o co se jedná, ale nevěděla jsem, kdo to na nás hodil. Mluvil o tom celý hrad, ve kterém jsem žila. Plány, které někdo vyzradil démonům, obsahoval údaj, kde přesně sídlí vesnice s utajovanými lidmi, kteří měli vzácné schopnosti, po kterých právě démoni šli. Nebylo jich více než sto, ale byli to andělé, naši přátelé a známí. Jejich krev jako všechna andělská byla vzácná a pro démony byla účelná, že po ní byli silnější a když měli ještě vzácnou schopnost, jejich síla byla větší.
,,Proč?" byla jsem tu poslední a čekala na stejný trest, který potkal mé přátelé. Moje proudící myšlenky přetrhl otcův hlas, který jsem po dlouhé době slyšela. Myslela jsem, že když se se svým otcem poprvé po tom všem uvidím, pochopí, že jsem v tom nevinně a ostatní také.
,,Já to nebyla, otče. Nikdo z nás," promluvila jsem a snažila se, aby to vyznělo klidně, i když jsem byla vyděšená k smrti. Co budu dělat tam dole? Já ani nevěděla, jak to tam vypadá...
,,Byl jsem na tom místě, kde jste to prozradili démonům. Důkazy jsou jasné-pachy, tvůj přívěsek a odkazy vašich ne moc dobrých kouzel. Pořád nechápu, co vám ale za to nabídli, ale to už je zbytečné vědět," chytil mě za rameno a vytáhl na nohy. Podívali jsme se sobě do očí a já se bezmocí rozvzlykala.
,,Tati," vzlykla. Viděla jsem jeho protichůdné pocity, starostlivost o svou jedinou dceru, ale také vztek že jsem ho zradila a zklamala. Pak potřásl hlavou a už se na mě nepodíval.
,,Matka by byla zklamaná," zašeptal tiše.
,,Nejen ze mě," bylo poslední, co jsem mu odpověděla, než mě pustil do ní. Myslela jsem, že jakmile ucítím tlak Vzdušné brány a pak prudký vítr, začnu křičet zděšením, ale nic takového nebylo. Jen jsem slabě vzlykla a padala prudce dolů v naprostém tichu.
Prudce jsem se nadechla a otevřela oči. Jakmile jsem tak udělala, mohla jsem spatřit pár černých oči, které mě bedlivě sledovaly.