|| Games || KuroKen ( Překlad )

3

„Kenmo ~ Kenmo, vzbuď se." Slyšel jsem jak se mi v hlavě ozývá hlas Kuroa. „Mmh." Zabořil jsem tvář do polštáře. „Nechci." Můj hlas byl tlumený.

Slyšel jsem, jak si Kuroo povzdechl a já si přetáhl přikrývku přes hlavu: „Nechce se mi, nemůžeme prostě nejít? "

„Ne. Měli bychom jít. Na štěstí je pátek. Do pondělí už nebude škola." Řekl. Podíval jsem se mu do očí. „Fajn," řeknu. „Ale ještě pět minut." Zabořil jsem obličej do přikrývek a polštářů.

Zajímalo by mě, jestli si pamatuje, co se stalo včera v noci.. Část mě doufá, že ne, ale většina ze mě doufá, že ano.

Po třech minutách se ospale posadím. „Ještě to nebylo pět minut." Říká Kuroo, a stáhne mě zpátky. Obejme mě a já ho obejmu nazpět.

„Pamatuješ si minulou noc, že?" Zeptám se nervózně. „Co myslíš?" Ptá se. Podívám se na něj. „T-ten polibek.Prosím, řekni, že si to nepamatuješ." „Cítil by ses lépe, kdybych řekl, že ne?" Ptá se. Ne.Vůbec ne. Ale pořád jsem v rozpacích. Myslím, že jsem s tím měl ještě počkat. „Ano i ne.." Řekl jsem nakonec.

Změnil jsem téma. „Cestou na stanici se ještě musím stavit doma a vzít si čistou uniformu." Kuroo povolil jeho stisk. „Tím pádem se jdu připravit." Kuroo vstal a já sledoval, jak si sundává tričko. Sledoval jsem, jak se jeho zádové svaly pohybují, dokud si neoblékl školní košili.

Je špatné takhke uvažovat o Kurovi?

Nechtěl jsem aby to vypadalo trapně, tak jsem popadl telefon a zapl hru. Stále jsem umíral a to mě štvalo. Začínal jsem být netrpělivý, protože jsem stále a stále umíral.

Kuroo se potuloval po svém pokoji ve spodním prádle a hledal školní kalhoty. Zasmál jsem se. "Co je?" Podíval se na mě. „To jak běháš po pokoji vypadá vtipně" Řekl jsem. Kuroo se usmál. Nakonec se převlékl a potom si i umyl zuby.

Když odešel z pokoje, převlékl jsem se do svého tréninkového oblečení, pro případ, že by moje máma byla doma. Nechtěl jsem, aby se ptala, proč mám na sobě Kurovo oblečení. I přes to jak moc ho nechci sundat, musím.

Svlékl jsem si tričko a rychle si oblékl to na trénink. Totéž jsem udělal s kraťasy. Nechtěl jsem aby tu Kuroo vešel a viděl jak se převlékám. Shromáždil jsem všechny mé věci a dal si je do tašky. Sedl jsem si na jeho postel a čekal než se vrátí.

Po několika minutách se Kuroo do pokoje vrátil. „Jsem připravený, pokud ty taky." Říká. Přikývnu, popadnu své věci a následuji ho ke dveřím. Obuli jsme si boty a Kuroo otevřel dveře.

Teď jdeme už několik minut v tichosti. Chci ho chytit za ruku. Vejdu ke svým vchodovým dveřím, odemknu je, pozvu Kuroa dál a vejdu dovnitř. Než jsem se šel nahoru do svého pokoje převléknout do uniformy, raději jsem prvně zkontroloval všechny místnosti. Naštěstí moje matka nebyla doma.

Nechtěl jsem nechat Kuroa čekat, tak jsem se převlékl, jak jen rychle jsem mohl. Znovu jsem si sundal tričko a dal si deodorant, protože jsem se včera neosprchoval. Oblékl jsem si čistou košili a volně si uvázal kravatu, protože jsem se nechtěl celý den dusit. Poté jsem se převlékl do školních kalhot, umyl si obličej, vyčistil si zuby a mohl jít.

Když jsem se vrátil dolů, Kuroo na mě stále čekal. Dobrý. Neodešel jsi. „Pojďme, Kuroo." Řekl jsem. Přikývl.

Rozešli jsme se ke stanici.
Cítím se s ním tak..tak trapně. Proč? Vyznali jsme se navzájem ale.. To je to. Nikdy jsme nic neudělali oficiálně.. zajímalo by mě, jestli se to stane.

Měl jsem ruce v kapsách a snažil se nebýt trapný. Je to jen Kuroo. Proč jsem teď tak nervózní když s ním mám mluvit? Co bych měl dělat? Co bych měl říct? Nechci zahájit konverzaci, ale chci alespoň něco říct.

Nasedli jsme do vlaku. Jízda byla nudná jako vždy, když jsem hrál. Stále jsem umíral a znovu jsem byl naštvaný. Po chvíli jsem se uklidnil.

Kurovi jsem nevěnoval pozornost, ale slyšel jsem že spí. Jeho dech byl klidný, téměř uklidňující. Pozorně jsem poslouchal a přestal vnímat všechno ostatní. Jak jsem poslouchal jeho stálý dech, uklidnilo mě to.

Když jsme se blížili ke stanici, která vedla do Nekomy, chcípl mi mobil "Sakra." Zamumlal jsem, když jsem si ho dával do tašky. Kuroo se probudil už několik minut před tím. „Vybil se ti mobil?" Zeptal se Kuroo. Přikývnu a dívám se dolů na své boty.

Dorazili jsme na stanici a Kuroo a já jsme vystoupili. Vyšli jsme ze stanice ale nic nevypadalo povědomě. Promluvil jsem. „Kuroo. Vystoupili jsme na špatném nádraží." Řeknu ustaraně.

Vyměnili jsme si pohledy a naše oči se rozšířily. Vběhli jsme zpět na stanici a jen sledovali, jak vlak odjíždí. Zastavil jsem. „Kuroo, přestaň. Dneska jsme tu už zaseknutí." Říkám tak klidně, jak jen můžu.„ Kde vůbec jsme? "ptá se. Hledáme kolem tabuli, která by říkala, kde jsme." Miyagi, "řeknu a ukážu na tabuli.

„Miyagi? Jako Karasuno Miyagi?" Ptá se. Přikývnu. „Jak jsme se dostali až sem?" Ptá se. „Nevím. Ale pokud jsme v Miyagi, pak by to znamenalo, že jsme přejeli tři stanice. Jak jsme to dokázali?" Ptám se. Kuroo pokrčí rameny a já protočím očima.

Vyjdu ze stanice na cestu. „Kenmo! Kam jdeš?"Zní Kuroův hlas z dálky. Slyším, jak běží ke mě. Dohoní mě a já se k němu otočím. „Jsme v Miyagi. Chci se jít podívat na Shoya. Už je to dlouho." Říkám. „Dobře," řekne.

„Pojďme do Karasuna."

___

Omlouvám se že vychází kapitola asi až po půl roce, popravdě jsem měla v plánu se na to vykašlat, ale teď jsem zase dostala chuť něco přeložit tak se možná ještě pár kapitol dočkáte :D ^^