romance na ledě

14.

Já se jen spokojeně zaculil a sledoval krajinu, která ubíhala za oknem.

__________________________________________________

Cesta trvala delší dobu, takže se není čemu divit, že jsem samozřejmě usnul. Byl jsem zrovna uprostřed nádherného snu, ve kterém jsem byl já a Viktor, kdo taky jiný. Seděli jsme spolu na louce, na nádherné louce, okolo nás jen les. Právě jsme si vyměňovali slova lásky, mezi tím polibky, když jsem cítil, jako by mě něco tahalo z tohoto krásného snu. Nespokojeně jsem zamručel a lehce sebou trhnul, bráníc se tomu něčemu, co mě rušilo. ,,Zlato už jsme tady." Ozvalo se najednou slabě. Hned na to jsem cítil, jak semnou někdo lehce třese a nakonec jemný dotek na tváři.

Rozespale jsem rozlepil oči, mžourajíc na osobu, která mě budila. Viktor, svitlo mi hlavou, když jsem konečně otevřel oči dokořán a spatřil ho nad sebou. ,,Ahoj." Uculil jsem se na něj a chytl ho za ruku, aby mi pomohl z auta. ,,Dobré ráno. Vyspal jsi se?" Usmál se na mě tím svým úsměvem, který mě dostával do kolen. ,,A víš, že jo? Takhle dobře se mi ještě v autě nespalo. Možná to bude tím úžasným řidičem, který seděl vedle mě." Mrknul jsem na něj a stoupl si vedle něj. ,,To jsem rád. Myslím, že se ten řidič bude za chvíli červenat." Políbil mě rychle na tvář a už si mě vedl do svého domu, který jsem si do teď nestihl pořádně prohlédnout. Teď když jsem to udělal, musel jsem na to koukat s otevřenou pusou. Ten DŮM byl obrovský, jako že OPRAVDU obrovský. Možná bych to i nazval téměř vilou. Ale byl nádherný. A když jsme šli ke dveřím, viděl jsem i zahradu, která byla nádherná. Vsadím se, že v létě to tady musí hrát všemi barvami a navíc jsem viděl i krytý bazén. Bože, nádhera! Rychle jsem zatřepal s hlavou, abych se z toho téměř transu dostal a pokračoval s Viktorem dovnitř. Dámy a pánové, jestliže venek byl nádherný, tak nevím, jakým slovem mám popsat vnitřek domu.

Tady se všechno téměř blýskalo čistotou. A bože, opravdu nevím, jak vám to popsat, ale vypadalo to úchvatně. ,,Zatím si někde se sedni, hned jsem zpátky. Co si dáš k pití?" Zeptal se mě, když mě dovedl do obýváku, který byl taky úchvatný. ,,Asi nějaký čaj, nechám na tobě, děkuji. Nechceš s tím pomoct?" Zeptal jsem se ho pro změnu já. ,,Ne ne, hezky zůstaň sedět, já jsem hned zpátky." Odpověděl a byl pryč. Když teda odešel začal jsem se rozhlížet kolem sebe. Měl tam dokonce i piano, na kterého ho budu muset poprosit, aby mi někdy zahrál, a na něm byly nějaké fotky. Samozřejmě má zvědavost mi nedala a já se musel jít podívat blíže.

Na jedné jsem viděl nějaké dva lidi a před nimi bylo malé dítě, které mi bylo povědomé. Že by tohle byl Viktor, když byl malý? Napadlo mě. Musím se ho zeptat, jak přijde. Ale řekl bych, že ano, protože na dalších už jsem poznával Viktora, když mu mohlo být asi patnáct, a musím říct, že už tehdy byl roztomilý. Na zbylých fotkách byl už jen on a na všech se usmíval. ,,Radši se na ně nekoukej, vypadám tam strašně." Uchechtl se Viktor, který s najednou objevil už i s pitím zamnou. Samozřejmě jsme to nečekal, takže jsem nadskočil s rychle se na něj otočil. ,,Proboha, víš jak jsme se teď lekl? Tohle už mi nedělej." Položil jsem si ruku na srdce, abych dodal svým slovům na váze. ,,Pravda, promiň. Nenapadlo mě to." Usmál se na mě a natáhl ke mě ruku se skleničkou. ,,Děkuju." ,,Když už jsme u těch fotek, rád bych si nechal zarámovat nějakou s tebou, pokud by ti to nevadilo." Poškrábal se nervózně na krku. ,,Oh, j-jistě, proč ne. Ale neumím se fotit, takže... Si od toho nic moc neslibuj." Uchechtl jsem se a konečně se napil. ,,Mimochodem, na všech těch fotkách... To jsi ty, když jsi byl mladší?" Ukázal jsem na fotky zamnou. ,,Jojo, moji rodiče chtěli zachytit většinu mých důležitých momentů v životě, takže mám, slabě řečeno, hodně svých fotek. Samozřejmě tyhle, co vidíš nejsou všechny. Zbytek mám v pokoji, ve svém albu. Jestli budeš chtít, někdy ti je ukážu taky." Odmlčel se. ,,Určitě. Cokoli o tobě mě zajímá, takže se velmi rád dozvím něco z tvých mladších let." Mrkl jsme na něj a šel si sednout zpátky na gauč. ,,Dobrá, ale na oplátku, budu chtít aby jsi mi taky něco o sobě řekl. Platí?" Posadil se vedle mě. ,,To zní fér. Souhlasím." Kývnul jsem. ,,No a teď...." Podíval se na mě najednou tak vážným výrazem, až mě zamrazilo. ,,Teď, je čas na práci." Začal se smát. Bože, a já už se bál, co chce říct, tak důležitého a on toto. Bože, opravdu ho miluju, fakt, že jo. Pomyslel jsem si a zakroutil hlavou. Jako malé dítě.

***O dvě hodiny později***

„Takhle by to mohlo být perfektní, co myslíš?" Zeptal se mě Viktor, když jsme tam přidali poslední krok, který nám tam chyběl. „Souhlasím. Jen se trochu bojím té zvedačky ke konci. Nebude to moc? Přeci jen nejsem úplně nejlehčí." Uchechtl jsem se nervózně. On se na mě jen pochybně podíval a přimhouřil oči. „Chceš mi tím snad říct, že jsi těžký, nebo že tě jako neunesu?" „No, možná? " Vysoukal jsem ze sebe po chvilce. Viktor se jen plácl dlaní do čela, než si přede mě klekl a chytil mé ruce do svých. „Takže.. Teď mě pozorně poslouchej lásko. Nebudu ti to vícekrát opakovat. Jestli to ještě někdy zmíníš, tak se neznám. Ty rozhodně nejsi těžký ani tlustý zlato. Jen když se na tebe člověk podívá, tak vidí, že máš neuvěřitelně úzký pás a celkově, že jsi drobnější. Jestli ti někdo něco takového někdy řekl, tak to byl blbec a doufám, že jsi si nikdy nepřipustil, že by ti mohla být pravda. Dobře? Chápeš, co jsem ti teď řekl?" Zadíval se mi do očí. Těmi slovy mě celkem dostal. Popravdě mi zatím nikdo, ani rodiče, nic podobného neřekl. Ne, že by o mě tvrdili opak, to ne, ale já sám jsem se tak prostě cítil, jako bych měl několik kilo navíc. Ale když mi teď Viktor řekl toto, tak asi trochu změním názor. „Ano, pochopil. Děkuju." Odpověděl jsem a vrhl se mi kolem krku. „Za tohle se přeci neděkuje Yuuri." Začal mi sázet jemné polibky na krk. Jen jsem se spokojeně zachichotal a odtáhl se, aby si mohl sednout zpátky na gauč. ,,A kdy si to půjdeme nacvičit? Abychom to stihli, přeci jen na to máme necelé dva týdny." Zeptal jsem se ho, když jsme se oba dva uklidnili. ,,No, vzhledem k tomu, že tě dneska teprve pustili z nemocnice, tak bych to nechal až třeba na pozítří. Aby jsi si ještě odpočinul." Zamyslel se Viktor na chvilku. Necítím se unaveně, zaprotestoval jsem v duchu, ale nahlas jsem si nedovolil nic namítat, proto jsem pouze pokýval hlavou. ,,No a teď bych to viděl na to, že nám uvařím nějaké jídlo a uděláme si pěknou chvilku, co ty na to zlato? Mohli bychom toho využít a něco se o sobě dozvědět." Mrkl na mě a pohodlně se opřel do pohovky. ,,Hmm, to zní velmi lákavě, takže mi nezbývá nic jiného než s tebou souhlasit, ale jen pod jednou podmínkou." Opřel jsem se o něj. Viktor mě kývnutím hlavou pobídl, abych pokračoval. ,,Co se týče toho jídla..... Chtěl bych, abychom to dělali spolu. Pokud souhlasíš, tak nemám žádné námitky." Prohlásil jsem a založil si ruce na hrudi. ,,Jsi mi to ale náročný. Opravdu to chceš, aby jsme to spolu dělali?" Zeptal se mě a povytáhl obočí. ,,Ano. Ano, to chci." Odpověděl jsem mu znovu. Přesně v tu chvíli se ale začal zplna hrdla smát.  Já na něj jen chvíli nechápavě koukal, než mi došlo, proč se na to zeptal, a co tím vlastně myslel. Musel jsem nad tím protočit oči, jako malé dítě. ,,Pane bože, ty jsi tak perverzní osoba, že to snad není možné." Uchechtl jsem se a hodil po něm polštář, což mi samozřejmě vrátil. No, jinými slovy se strhlo v polštářovou bitku, kterou jsem samozřejmě spíše prohrával než vyhrával.

Tak jo, po sakra dlouhé době, ano vím, vás zdravím u další kapitoly. Vím, že není nijak extra záživná, ale snažila jsem se alespoň něco napsat. Bohužel mě asi opouští nápady, co bych mohla napsat, takže pokud má někdo nějaké nápady, jakékoli, prosím napsat, já si třeba vyberu. Doufám, že tady ještě někdo zůstal, pokud ano, tak moc moc děkuji.  A u další kapči, papa.

Marky❤