romance na ledě

20.

Přitáhl jsem si ji k sobě a zvedl hlavu k nebi. Yuri prosím, vydrž ještě chvíli. Za pár minut už budeme na cestě.

____________________________________________________________

Yuri Pov.:

Ze sladkého bezvědomí mě probrala ledová voda, která dopadla na můj obličej. Vyděšeně jsem sebou cukl, a když jsem se pokusil pohnout, zjistil jsem, že mě mezitím, co jsem byl mimo, připoutal k něčemu ve stropě. ,,Myslím, že můžeme pokračovat, že? Určitě jsi se nemohl dočkat." Ušklíbl se na mě a v tu chvíli mi došlo, že to nebyl jen zlý sen. Opravdu se to děje. Panebože, já nechci. ,,Přemýšlím, jestli si s tebou nejdříve užít nebo tě prvně zpráskat jak psa, což si zasloužíš." Začal uvažovat a chodit dokola, okolo mě. ,,Co... Co jsem ti udělal, že mě t-tak nenávidíš?" Odvážil jsem se mu podívat do očí. ,,Chceš vědět proč? Opravdu? Dobrá." Zastavil se předemnou a upustil bič na zem. Místo toho, si do ruky vzal malý nůž. Co s tím chce dělat? Chce mě zabít? Vyjekl jsem, když mi vmžiku nožem rozřízl triko, které ze mě serval. ,,Prosím ne!" Vykřikl jsem. ,,Zmlkni. Zatím tě ještě nemám v plánu zabít. Ještě si to nezasloužíš." Zavrčel na mě a strhl mi i rukávy, takže jsem měl triko kompletně dole. ,,Teď ti řeknu proč to dělám. Proč jsem tě sem dovedl." Pokračoval a zvedl ze země bič, který si párkrát přehodil v rukou. ,,Ale prvně.. Mám na tebe otázku." Podíval se na mě ledovým pohledem a pozvedl ruku s bičem nahoru. ,,Jak jsi se opovážil sáhnout těmato rukama na Viktora?!" Zeptal se a švihl mě přes ruce. Místností se rozezněl můj výkřik. ,,P-prosím n-ne." Vzlykl jsem.  ,,Špatná odpověď. Znovu. Jak jsi se opovážil na něj sáhnout?!" Zasmál se a znovu mě švihl. ,,Miluju ho!" Vykřikl jsem bolestně. ,,Pros-sím. Nic jsem neudělal." Zvedl jsem na něj pohled. ,,Ale ano. Opravdu nevíš, co jsi provedl ty svině? Nechtěj mě rozesmát." Uchechtl se. ,,Zkus zapojit ten svůj mizerný mozek, hmm?" Zasmál se a bičem zasáhl mě břicho. Bolestně jsem zavyl a zaškubal s želízky. Viktore! Tahle rána byla silnější než ty předchozí. Cítil jsem, jak mi to lehce rozřízlo kůži, jak mi pramínky krve stékají po kůži. ,,Ne-nevím. Nic jsem neudělal." Opakoval jsem. ,,Zase špatně. Bože. Asi ti budu muset říct, co jsi udělal, aby jsi si to vůbec uvědomil." Rozesmál se. Z jeho smíchu se mi dělalo špatně. ,,Dobře. Budu tak hodný, že ti to prozradím, tak pozorně poslouchej ty špíno." Další rána. ,,První věc, co jsi udělal špatně, na kterou jsem se už ptal, že jsi si na něj dovolil sáhnout. Druhá věc, kterou jsi udělal špatně, že jsi ho svedl. Jak jsi se opovážil?!" Švih! ,,Pr-pros-ím!" Vydechl jsem bolestně. ,,Tiše, ještě jsem neskončil. Není slušné skákat druhým do řeči, no ne snad Yuri?" Usmál se na mě mile. Další rána, na záda. ,,Za další, že jsi ho připravil o první místo. Kvůli tobě se s tebou musel dělit o první místo! S takovou nickou jako jsi ty. Odporné." Odplivl si a znovu mě udeřil. Před očima se mi dělaly černé mžitky. Tak moc jsem si přál, aby to skončilo. Abych odpadl. ,,Už jen tohle stačí na to, aby jsi si nezasloužil v mých očích žít, ale ty máš ještě takovou drzost a donutíš ho svými intrikami, aby s tebou začal chodit. Vážně Yuri? Zahrávat si s lidskými city, jen pro slávu a výhry?" Dvě rány po sobě, téměř do stejného místa. ,,Dost. Prosíím!" Zhroutil jsem se, takže jsem visel za ruce, díky čemuž se mi želízka zaryly ještě hlouběji. Nebýt jich, už dávno ležím na zemi. ,,Ale copak? Snad už nechceš, aby to skončilo. Nevím, jak ty, ale já se ohromně bavím, takže pokračujeme." Ušklíbl se na mě a znovu mě uhodil, tentokrát těsně pod krk. Viktore prosím! Zachraň mě! 

Viktor Pov.:

Pár minut po nás, jsem zaslechl policejní sirény, značící, že se blíží posily. Dvě auta se smykem zastavily těsně u nás. ,,Jedem." Zavelel Christopher a sám nasedl do svého vozu. Nasedl jsem, nastartoval a se zakvílením pneumatik se rozjel za Christophem, který jel jako první se zapnutým majákem. Jedu si pro tebe Yuri, pomyslel jsem si a pevněji sevřel volant. Díky doprovodu policie a majákům, jsme projížděli téměř bleskovou rychlostí. Auta nám uhýbala na stranu, takže jsme měli volnou cestu. Najednou začal zvonit telefon. ,,Minako, podívej se prosím, kdo volá. Nemůžu se podívat sám, na to jedeme moc rychle." Poprosil jsem ji, aniž bych spustil zrak z vozovky. ,,Christopher." Oznámila mi. ,,Zvedni to a dej to nahlas." Poručil jsem jí. ,,Co se děje?" Zeptal jsem se ho, jako první. ,,Nic jen, že už se pomalu blížíme k jeho domu. Takže až tam dojedeme, první jdeme my, ano? Bylo by lepší, kdyby jste vy dva počkali v autě, ale že jsi to ty, tak můžete jít taky, ale až za námi, jasný?" Odpověděl mi a zároveň mi oznámil další postup. ,,Jasný. Děkuju moc." Vydechl jsem nervózně. Bál jsem se pomyslet na to, v jakém stavu tam Yuri bude, až dojedeme. ,,V pohodě. Hlavně v klidu. Bude v pořádku, mysli na to a nenech strach, aby tě úplně pohltil. Yuri tě určitě bude potřebovat, až tam dojedeme." Odmlčel se. ,,Já vím." Odpověděl jsem mu a řekl Minako, aby to položila. Viděl jsem, jak všechna auta vypla majáky a světla. Takže jsme už jen kousek od něj. Dobře, hlavně klid.