romance na ledě

19.

Teď mi na ničem nezáleželo. Jen na tom, aby se mi Yuri v pořádku vrátil domů. Do mé náruče. Tam, kam patří. Vydrž Yuri, prosím.

____________________________________________________________

Yuri Pov.:

Lapal jsem po dechu a pořád se na něj vyděšeně díval. Ani jsem téměř nemrkal, abych viděl veškerý jeho pohyb. Sakra, teď je mi veškerá sebeobrana k ničemu, když se nemohu hýbat. Zaklel jsem v duchu. Začal se ke mě přibližovat. Krok po kroku. Blíž a blíž. Až stál přímo přede mnou. ,,Pokud to nechceš vědět, nevadí. Bude to pro tebe jako překvapení." Ušklíbl se a nakopl mě do břicha. Přišlo mi, jako by mi vyrazil dech. Lapal jsem po dechu ještě více než předtím. Než jsem to stihl nějakým způsobem rozdýchat, přišla mi další rána do obličeje, která mě poslala k zemi. Cítil jsem, jak se mi provazy zařezávají do kůže ještě víc. Byl jsem absolutně bezmocný. Po dalších pár ranách, jsem cítil, jak mě jakýkoliv pohyb bolí, takže jsem jen zůstal ležet na zemi a modlil se, aby to už skončilo. ,,Vidím, že máš pro teď dost. Takže ti dám pauzu, aby jsi se stihl připravit na další kolo. A věř mi, že tohle bylo oproti tomu, co teprve bude, nic." Ušklíbl se a švihnul o zem bičem, který zřejmě držel celou dobu v ruce. ,,Pokud se odtud dostaneš, možná tě tahle lekce odnaučí svádět a využívat druhé muže." Pohrdavě si odfrkl a odešel ze sklepa pryč. Místnost se mi začala točit a já nechal svá víčka zavřít. S myšlenkou na Viktora a s otázkou, co jsem udělal špatně, jsem omdlel. 

Viktor Pov.:

Zastavil jsem u klubu a vyběhl z auta. Minako mi už šla naproti, ve tváři zděšený výraz. ,,Viděl někdo, kterým směrem jeli?" Zeptal jsem se, když jsme stáli u sebe. ,,N-ne, nikdo nic víc neví. Ptala jsem se všech, co vypadali, že jsou při smyslech." Vzlykla. ,,Co se mu podle tebe stalo? Jak jsi na to vůbec přišel?" Znovu vzlykla a přitiskla si mikinu více k tělu. Zřejmě je jí zima, pomyslel jsem si a sundal si bundu, kterou jsem jí přehodil přes ramena. ,,Yuri ti neřekl o tom, co se mu stalo tady před dvěma roky?" Pozvedl jsem udiveně obočí. Asi se na to opravdu snažil zapomenout, pomyslel jsem si, když jen nechápavě zavrtěla hlavou. ,,Dobře. Tak ve zkratce ho tady prostě, mírně řečeno, obtěžovali nějací chlapi a řekl bych, že se sem i bál jít, protože se právě bál, že se něco podobného stane i teď. To je první důvod, proč si to myslím. Za druhé už nás spolu jeden chlap napadl a za třetí jsme byli domluvení, že mu budu psát, abych se ujistil, že je vše v pořádku a on mi na to měl vždy odepsat. A na posledních několik zpráv ode mě už neodepsal. A i když jsi měla jeho telefon u sebe, tak by neodešel, aniž by mi o tom dal vědět." Odmlčel jsem se. ,,Pane bože. Proč mi o tom nic neřekl?" Zakryla si dlaní ústa a rozbrečela se. ,,Řekl bych, že se na to snažil zapomenout." Přitáhl jsem si jí do objetí, aby se trochu uklidnila. ,,Myslím si, že ten chlap, co s ním byl, ho někam odvezl, takže musíme zjistit kam. Půjdeš semnou za jedním známým, ano? On nám pomůže, dělá u policie." Rozešel jsem se s ní k autu. Vydrž mi Yuri ještě chvíli prosím. Cítil jsem se tak strašně bezmocně, chtělo se mi brečet, řvát, ale musel jsem se držet v klidu, abych dokázal normálně uvažovat.  Nechci si ani představovat, co teď musí Yuri prožívat. Co s ním ten parchant dělá. Zatřepal jsem hlavou, abych odehnal tyto myšlenky a vyhledal v mobilu číslo na svého známého. Rychle jsem ho vytočil a netrpělivě čekal, až to zvedne. Upřímně mi bylo jedno, jestli spí nebo ne. ,,Prosím?" Ozvalo se mrzutě z telefonu. Takže spal no. ,,Christophe potřeboval bych, aby jsi se mi teď hned podíval na záznam z kamer jednoho klubu. Potřebuju zjistit, kdo byl asi před třičtvrtě hodinou s jedním klukem tady." ,,Víš, vůbec kolik je sakra hodin chlape? Jak to, že nespíš?" Zamrmlal. ,,Mě je teď jedno kolik je hodin. Prosím! Je to důležité a je možné, že jde i o život." Držel jsem se, abych to do toho telefonu nezařval. ,,Dobře dobře. Chápu, vydrž vteřinku, zapnu si počítač. Dám si tě nahlas, takže můžeš mluvit." Řekl a podle zvuků jsem pochopil, že se vyhrabal z postele. ,,O koho vůbec jde, že je to pro tebe, tak důležité?" Zeptal se mezitím, co začal ťukat cosi do počítače. ,,Jde o mého přítele. Yuri Katsuki." Odmlčel jsem se. Jen když řeknu jeho jméno, tak se mi chce brečet, protože nevím, co s ním je. ,,Přítele?! Yuri Katsuki?! Dobře, už chápu, proč je to tak akutní. Teď mi řekni jméno toho klubu." Zhluboka jsme vydechl a nadiktoval mu adresu. ,,Dobře, vteřinku vydrž." Odmlčel se, takže v autě zavládlo ticho, které narušovala jen Minako, která stále nepřestala vzlykat. Ta chvíle se nekonečně táhla. Přišlo mi, že čekám snad hodiny. ,,Vidím ho, odchází zřejmě na toalety a skoro hned za ním jde nějaký kluk. Asi mám zjistit jeho jméno, že?" Zeptal se a cosi naťukal do počítače. ,,Ano, jeho jméno a bydliště nebo espézetku auta. Potřebuji zjistit, kam jeli." Odpověděl jsem a opět čekal na to, co zjistí. ,,Dobře, mám ho. Jméno mám a espézetku taky. Teď to bude trvat trochu delší dobu, musím projet záznamy z kamer z města, které to auto zachytily. Vydrž prosím. Vím, že jsi teď určitě netrpělivý a vyděšený, ale nemůžu to víc urychlit. Už teď budu mít asi menší problémy, až šéf zjistí, že jsem využil toho, že mám přístup do kamerového systému, mimo práci." Vydechl a já přímo viděl, jak si určitě nervózně projíždí prsty skrz vlasy, což dělal vždy, když byl netrpělivý nebo nervózní. ,,Potom se u tvého šéfa přimluvím. Určitě to pochopí, když řeknu, že to bylo životně důležité." ,,To je teď jedno. Spíš se sám začínám bát o toho tvého přítele. Protože ten, kdo tam s ním byl, tady má zápis v rejstříku za těžké ublížení na zdraví a taky za.. Za vraždu?! No doprdele. Dělej sakra!" Bouchl rukou do stolu. Za vraždu?! Ublížení na zdraví?! Proboha Yuri. Těžce jsem zalapal po dechu, stejně tak Minako, kterou tato informace tak šokovala, že přestala vzlykat. Zmučeně jsem zavyl a položil si hlavu na volant. Doprdele! Už ho nikam samotného nepustím, přísahám, že ne. Dal bych cokoli, za to, aby byl teď v pořádku. ,,Viktore startuj auto a přijeď k mému domu, mám auto toho šmejda a vím, kam jeli. Zavolám kolegy a pojedeme hned tam. Setkáme se tady. A pospěš si." Zavěsil a já hned, jakmile jsem nastartoval, se se smykem odlepil od chodníku. Kašlal jsem na to, jestli jedu na červenou, kašlal jsem na veškeré dopravní předpisy. Nějaké omezení rychlosti mě teď už vůbec nezajímalo. Díky této zběsilé jízdě, jsem u něj byl téměř hned, i když za normálních okolností by to bylo minimálně deset minut. Zrovna stál u svého auta a někomu telefonoval. Když viděl, že jsem přijel, položil to a rozběhl se k mému autu, ze kterého jsem už vystoupil. Slyšel jsem zamnou bouchnout dveře od auta, takže Minako asi taky vystoupila. ,,Chlapi by tu měli být co nevidět. Jak se držíš?" Zeptal se mě ustaraně. V tu chvíli už jsem to v sobě nedokázal udržet a veškerý stres, strach, jsem ze sebe vypustil v podobě slz. ,,Bojím se Christophe. Bojím se, že už ho neuvidím. Že mu ublíží, což už nejspíš i udělal sakra!" Zařval jsem a opět se rozvzlykal. ,,Ššš. Bude to dobrý. Za pár minut tam budeme a dostaneme ho odtamtud." Promluvil ke mě jemným tónem a objal mě kolem ramen. ,,Mimochodem, kdo je tohle?" Otočil se na Minako. ,,Jsem Yuriho kamarádka, byla jsem s ním v tom klubu, než s ním ten kluk odešel." Odpověděla mu roztřeseným hlasem. ,,Viktore omlouvám se, kdybych si nešla zavolat, tak by nikam neodešel. Je to má chyba." Rozplakala se nanovo. ,,Není to tvá chyba Minako. Kdybych s ním šel, tak by se to taky nemuselo stát. Už nikdy nikam nepůjde beze mě." Přitáhl jsem si ji k sobě a zvedl hlavu k nebi. Yuri prosím, vydrž ještě chvíli. Za pár minut už budeme na cestě.

Tak jo další taková smutnější kapitolka. Možná bude poslední, možná ne. Možná ještě bude ta další smutnější, kdo ví... Kromě mě, samozřejmě. No, doufám, že jste si to užili. Prozatím se loučím.

Sayonara🖤