Nadpozemské {POZASTAVENO}

1. kapitola || Rue - Experiment

Existuje lék na neklidnou duši?

Nezáleží na světě, když je v něm tolik nebezpečných lidí, jako jsem já. Můžeme se smát, a přesto se nás lidé budou bát a kvůli toho vznikl ústav ZERO. Temný institut, ve kterém se členové skupiny PPVL bojí dokonce i ohlédnout se. Nesmíme mluvit mezi sebou, pokud není nikdo z ochranky v naší blízkosti, ale to je jen minimum, čeho je vláda schopná, aby nás udržela od ostatních.

Jsem na cestě do laboratoře. Ze všech stran na mě dohlíží ozbrojeni muži a v rukou drží velké tmavé pistole o velikosti třiceti centimetrového pravítka. Dva za mnou, tři přede mnou a jeden z každé strany. Děsí mě a cítím, jak se třesu.

Jdeme v tichosti a jediné co slyším, je dech mužů kolem mě. Dívají se před sebe a sem tam něco prohodí ke svému společníkovy, ale mě nevěnují ani špetku pozornosti. Mám skloněnou hlavu a oči upírám do země, která se zužuje a opět roztahuje. Chodby mi připadají nekonečné, ale po tolika letech na tomto místě mi to připadá jako jedno malé nekonečno.

Zastavila jsem se u velkých hnědých dveří, které se mohly chlubit svým stářím. Omítka okolo nich se sloupávala a přímo nade mnou blikalo červené světlo, které značilo přítomnost PPVL. Cítila jsem, jak jdou na mě mdloby, a studený pot mi teče po krku a zádech. Byla jsem ze sebe zhnusená. Všichni ostatní ze skupiny bojují za to, aby nechodili na experimenty, a já jsem se dobrovolně přihlásila, abych nemusela na samotku. Jsem slaboch.

„Připravená?“ zeptal se mě známý ženský hlas přede mnou a mně nezbývalo nic jiného, než zvednout hlavu.

„A-ano,“ přitakala jsem nervózně a donutila se podívat do purpurových očí korejky Daatje, která stále přede mnou ve svém typickém bílém plášti. Hnědé vlasy měla svázané do culíku a ruce v kapsách. Její tvář byla lhostejná, ale tušila jsem, že se těší na tento pokus.

„Dobře, tak půjdeme,“ řekla a kývla na ochranku kolem mě. Odstoupila od dveří, které z hlasitým cvaknutím odemkly. Zavanula mě vůně jara a mycích prostředků. Do místnosti jsem neviděla. Zadívala jsem se na Daatju podezřívavě, ale nakonec jsem prošla okolo ní a vešla rovnou do známé bíle místnosti, která se podobala sálu. Stěny byly pokryty obřími zrcadly a na stropě byla malá světla, která se při našem kroku rozsvěcela.

„Sedni si,“ přikázala mi Daatja a ukázala prstem na béžovou židli uprostřed místnosti, okolo které se nacházel stůl s různým náčiním.

„D-dobře,“ zašeptala jsem zaskočeně a nejistě jsem se šoupala k židli.

„Pohni!“ křikla a já sebou překvapivě cukla, až jsem si nakopla palec o roh stolu. „A dávej si pozor,“ pokračovala a otočila se ke mně zády, aby našla papíry. Rychle jsem se otočila zpět k židli, když jsem zaslechla Daatjino uchechtnutí.

Zavřela jsem oči, když jsem se opřela do lepkavé kožené sedačky. Položila jsem si dlaně na opěradlo a zaklonila hlavu tak, abych viděla na náčiní na dřevěným stolku. Byli tam nůžky všech velikostí, ochranné brýle, nějaké vrtáky pro zubaře, nitky, obvaz a další potřeby. Mě, ale děsila prázdná ampulka.

Každý v ústavu nosí s sebou nějakou ampulku s něčím, co ho vystihuje. Upíří potomci mají třeba v ampuli krev, elfové kousky listu a já nemám nic. Ani tu ampuli a ani dotyčnou věc.

Zhluboka jsem se nadechla. „Nervózní?“ zeptala se Daatja, když se opřela o mé opěradlo a naklonila ke mně hlavu. Chytla mě za obočí a pod okem a pozorovala mé oči. „Podívej se doprava,“ pokračovala tentokrát mírným hlasem a zazubil se na mě. Mohlo jí být tak maximálně pětatřicet. „Podívej se doprava,“ zopakovala a já jí poslechla. Zaslechla jsem, jak zašátrala za sebe a pak se něčím dotkla mého oka. Skoro jsem to necítila, ale přesto se mi do očí nahrnuly slzy.