Nadpozemské {POZASTAVENO}

7. kapitola || Rue - Jdi vždy za světlem

Nebojím se smrti, ale volně dýchat v tomhle světě. Možná kdybych se narodila jindy, tak bych měla kluka, školu, rodinu a další nezbytné věci. Možná bych neseděla ve svém pokoji a netrhala lístky kopretiny.

Ano. Ne. Ano. Ne. Ano. Ne.

Opakovala jsem stále dokolečka, když jsem v pokoji ve váze objevila kopretinu. Snažila jsem se nemyslet na Wrena a na spoušť ve vedlejší místnosti. Bylo mi to nepříjemné. Mohla jsem mu pomoct, ale místo toho jsem utekla, tak jako vždy. Jenže pro tentokrát mě z myšlenek vytrhlo zaklepání.

„Už se můžeš vrátit," ozvalo se hned, jak Rienna otevřela dveře. Podívala jsem se na ní zaraženě a na osobu za ní. Kluk s červenou kšiltovkou se opíral o roh dveří. Tvářil se, jakoby tu ani nechtěl být. Taky že nemusel. Našeptával mi hlas.

„Varovala jsem tě," odpověděla jsem jí. „Být blízko mě není nic bezpečného." Chtěla jsem jí ochránit a vyhýbat se jakéhokoliv kontaktu mimo stráž.

Její bratr se uchechtl a arogantně se na mě podíval. „Mám pocit, že nerozhoduješ za ní," řekl hlubším hlasem, než jsem čekala. Jeho hlas mi něco připomínal. Něco nebo někoho.

„Jak myslíš," povzdychla jsem si a sklopila hlavu dolů, abych se mohla dívat přímo do země. Aniž bych něco řekla, prošla jsem kolem nich. Slyšela jsem, jak se oba zhluboka nadechly, ale snažila jsem se na to nijak nereagovat.

Šla jsem tmavou chodbou a věděla, že jejich pohledy se do mě zabodávají. Bylo mi to nepříjemné a místo toho jsem se zaměřila na okolí. V té tmě jsem viděla dokonale, jakoby mé oči byli přizpůsobené tmě. Podívala jsem se z okna na obloho, která se zbarvovala do modři. Celý výhled ale kazily kovové mříže, které se i ve tmě leskly. Ani jsem nevěděla, že se usmívám.

Došli jsme do společenské místnosti, kde se podávala večeře, ale jak bylo zvykem, většina tu ještě nebyla. Vlastně tu byla čtvrtka ústavu, což mě dost polekalo. Zamířila jsem ke stolu a na jídlo se ani nepodívala. Riennu a jejího bratra jsem už ztratila z hledáčku a tak jsem si mohla oddechnout.

Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem nenašla Wrena. Nahnalo mi to husí kůži. „Odvedli ho," zašeptal hlas za mnou, ale když jsem se ohlédla, nikdo tam nebyl. Blázním. „Ti muži," pokračoval dívčí hlas. „Už jsi to Levimu řekla?" změnila téma.

„Ne," zašeptala jsem provinile a věděla, že zase mluvím s tou holčičkou z rána. „Nevím, kdo to je," sklonila jsem hlavu a podívala se na své otrhané tenisky a sedla si ke stolu. Mrkla jsem na čisté papíry na kraji stolu a natáhla se pro jeden, společně s černou křídou.

Co když se Wrenovy něco stalo? Uvažovala jsem. Ale přece se večer vždy zpozdí a někdy ani nepřijde. Pokračovala jsem ve vysvětlení. Oči mě pálili vyčerpáním, ale zastrašující pocit bezmoci mě nutil neusínat a přemýšlet.

„Rue?" zaslechla jsem své jméno a tak jsem s cuknutím vzhlédla. O dřevěný stůl se opírala dívka s dlouhými hnědými vlasy a bílýma očima. Nemmes nebo Delphine?

„Ano Nemmes?" uhnula jsem pohledem a začala se koukat všude kolem, jen ne na ní. Doufala jsem, že jsem trefila její jméno, ale přesto jsem nečekala, že se tu se mnou bude někdo bavit. Ne potom, co jsem byla v pokoji zavřená několik měsíců.

„Mohu?" ukázala na židli naproti mně a já přikývla. Její krása vynikala v této tmavé místnosti. Byla stejně bledá jako já, ale oproti mě měla dokonalé rty a tak velké oči. „Co to děláš?" zeptala se a mrkla na mou kresbu. Podívala jsem se na obrázek a usmála se. Při přemýšlení jsem nakreslila holčičku z rána. Udivilo mě, jak byli její záda tak detailně nakreslené, když jsem nevnímala. Krev jí ztékala po zádech a měla tam jen jizvy. Popostrčila jsem obrázek k ní a opřela se loktem o stůl.

„Jen mě nějak napadla," lhala jsem a vzhlédla od stolu. Nemmes mě důkladně pozorovala, jakoby věděla, že lžu, což bylo nemožné. Nikdo tu nebyl, kdo by četl myšlenky. Jinak by mě Daatja varovala.

„Vážně?" zeptala se nesouhlasně a vzala si obrázek do rukou. „Mohu si ho vzít?" dívala se upřeně na dívku a prstem přejela po jejich zádech.

Její otázka mě dost překvapila, ale co jsem jí měla říct. „Klidně," řekla jsem lhostejně a vzpomněla si na jejího bratra. „Nemmes, mohu mít jednu otázku?" usmála jsem se a trochu se přikrčila.

Bílé oči se na mě zpátky zaměřily a já spatřila, jak se jí v očích mihlo něco tmavého. Hned to, ale zmizelo. „Samozřejmě," usmála se křečovitě a rukou si vjela do vlasů, jakoby se uklidňovala. „Pod podmínkou, že půjdeš vždy za světlem," dodala.

Její dodatek jsem nechápala. „Aspem a Rivaille," naklonila jsem hlavu na stranu. „Který je který?" optala jsem se a po vypuštění otázky z úst jsem se ihned zastyděla a sklopila hlavu. Slyšela jsem, jak se Nemmes zasmála.

„Ten s hravým úsměvem je Aspem a ten, který je pokaždé s kšiltovkou je Rivaille," odpověděla mi a pobavený úsměv jí hrál na tváři, když jsem se na ní zpoza vlasů podívala. „Proč se ptáš?" protáhla se, ale její hlas naznačoval, že jí to dost zajímalo.

„Ani nevím," povzdychla jsem si a věděla, že se červenám. „Nějak mě mátli," vysvětlila jsem a podívala se na obrázek, položený pod její rukou. „Pletla jsem si je na rozdíl od tebe a Rienny. Obě jste jiné a její zrzavé vlasy nejdou zapomenout," přiznala jsem a začala si pohrávat s prsty. „Ch-chápeš mě, ne?" třásl se mi hlas, když jsem se jí zadívala do očí a to co jsem spatřila, mě vyděsilo. Její bílé oči byli z poloviny černé. Připadala jsem si, jako bych se dívala do skleněných očí. „Nemmes? Máš něco s očima," upozornila jsem jí a ona si nečekaně poposedla a hned zamrkala.

„To nic jenom..." začala, ale její hlas přehlušil jiný.

„Rue?!" zavolala Daatja a všichni se na mě otočili. Opět jsem ucítila pichlavou bolest na krku, jakoby mě tam někdo řezal.

Vstala jsem od stolu a omluvně se otočila na Nemmes. Ta mi, ale nevěnovala jediný pohled. Upřeně pozorovala Daatju a vypadala, že jí hned skočí po krku. Stejně tak ostatní její sourozenci, kteří pozorovali chvilkami Daatju a chvilkami mě.

„Ano?" zeptala jsem se poslušně, když jsem k ní nejistě došla. Její tvář zdobila nejistota a dívala se kamsi za má záda. „Děje se něco?" zeptala jsem se znovu nechápavě a zatnula ruce v pěst.

„Wren zemřel," řekla z ničeho nic Daatja a nadzvedla obočí. Čekala na mou reakci. „Rue," zašeptala a podívala se mi do obličeje, po kterých se koulely krvavé slzy.

Nejprve se nic nedělo a pak to přišlo.

Bolest v srdci se nedala ani popsat. Nemohla jsem mluvit ani se hýbat. Jen jsem cítila, že se ve mně něco zlomilo. Něco, co mi později bude chybět. A pak aniž bych to čekala, se mi zatmělo před očima. Věděla jsem, že padám, ale když jsem upadla do něčí náruče, tušila jsem, že se to mělo stát.

Vždy jdi za světlem - pro mě neplatilo.

***

Ani nevíte, jak se mi tato část líbí. Nevím proč, ale to je fuk *smutně se pousměji* Jsem nemocná, takže sotva udržím oči otevřené a vše mě bolí, ale tuto kapitolu jsem prostě musela napsat, protože mě okolo sedmi rána napadl děj. Doufám, že se kapitola líbila a chci se zeptat: Co si myslíte o rodině, která přibyla v ústavu? A vlastně co si myslíte o Rue všeobecně? Moc bych vým byla vděčná za odpovědi a taky vám rovnou poděkuji za votes a komentáře v předchozí kapitole. Vlastně uvažuji, že trochu pozměním Prolog, no uvidí se :)

P.S: vydala jsem nový příběh a doufám, že se najde nějaký čtenář co si přečte i ten (Ostrov)