Nadpozemské {POZASTAVENO}

6. kapitola || Averil - Ruské kolo

Křičím uvnitř mé duše.

„Jak se máš maličká?" zeptal se mě a já se na něj zakřenila. Opřela jsem si bradu o jeho rameno a jen vzdychala nad jeho báječnou vůní. Nevoněl po kolínské ani stejně jak ostatní kluci, ale jako chlapecký šampón, který nutí holky se propadnout do jeho náruče. Povzdychla jsem si.

„Skvěle," lhala jsem mu, ale Josh to musel poznat. Odtáhl se a podíval se mi do očí. Koutkem okem jsem ho pozorovala, jak zvedá ruku, aby mě pohladil po tváři. Své teplé ruce položil na mé líca a pak se ke mně pomalu přibližoval. Cítila jsem jeho horký dech na krku a pak se těsně u rtů zastavil.

„Lžeš," prolomil ticho a odtáhl se. Cítila jsem, jak mi celé tělo poskočilo smutkem a když si prohrábnul své hnědé vlasy, jen jsem vzdechla.

„Tohle mi nedělej," řekla jsem nabručeně a uvědomovala si, jak se v jeho blízkosti cítím uvolněná. Nemusela jsem vkuse myslet na dobro rodiny, aspoň na pár sekund.

„Averil," zakřenil se a přitáhl si mě zpátky k sobě. Jeho rty se opět přibližovaly a já je obdivovala. Měl je lehce růžové a zuby čistě bílé, jako diamanty, když si kousal spodní ret. Uculila jsem se, když mě políbil s takovou lehkostí, že se mi málem podlomila kolena. Vzdychla jsem mu do rtů a cítila, jak se Josh usmívá.

„Miluji tě," zašeptal mi do rtů a cítila, jak mi rukou přejíždí po zádech nahoru a dolů. Bylo mi to tak známé a příjemné, že mě snad jako jediný donutil mu vše říct.

„Já tebe taky," zopakovala jsem po něm a pomalu se odtáhla, aby ta malá bublina nad námi nezmizela. Chytila jsem ho za ruku a táhla ho pomalu za sebou na lavičku, která se schovávala pod obří lípou. Nikomu na očích.

Posadila jsem se a začala: "Mluvila jsem s Fallonem."

„A?" zeptal se až moc zaujatě. Jeho oči se vpíjely do mých a to mě děsilo ze všeho nejvíce. Znal holčičí slabinu.

„Vlastně nic se nestalo," zasmála jsem se a slyšela, jak se mi hlas postupně mění. „Je to blb," pokračovala jsem a zvedla odhodlaně hlavu. „Je to blbec..."

„Averil," zarazil mě Josh a stiskl mi dlaně. „Vše bude v pořádku," uklidňoval mě a začal si hrát s mými vlasy. Vypadalo to, jakoby nad něčím přemýšlel, než mi prameny za ucho.

„Nejsem si jistá Joshi," znejistila jsem a podívala se nahoru na čisté nebe. „Víra mi tak nedovoluje myslet, ale co když má rodina není taková, jaká si myslím?" zauvažuji nahlas. „Možná jsou děti ďábla a Fallon si to uvědomil a tak odešel."

„Averil," přerušil mě Josh a já se na něj podívala. Jeho zelené oči se vpíjely do mých jako dva smaragdy. „Nepleť tu zase tu svou víru," vrtěl hlavou a pomalu vstal. Pozorovala jsem ho s naprostou lhostejností, což na mě musel nesnášet.

Stoupl si naproti mě a dřepnul si tak, abychom měli tvář ve stejné rovině. Stále jsem nechápala, co to vyvádí. Pak, ale prstem ukázal, ať se přiblížím tváři k němu. Přimhouřila jsem oči a vyhověla jsem mu. Byla jsem od něj snad pár centimetrů, a když mi cvrnknul do čela, odskočila jsem od něj tak rychle, že jsem nechápala, kde se ve mně ta rychlost vzala. „Moc přemýšlíš," řekl mi přitom.

„Debile," zašklebila jsem se na něj a prsty se dotkla místa, kde se mě dotknul.

„Nejsi z ledu, to to dokazuje," zasmál se a natáhl se, aby mi pomohl vstát. „Pojď honem, zajdeme na pouť."

„To nemyslíš vážně?" zašeptala jsem a zůstala trucovitě stát na místě. Nechtěla jsem mezi děti. Nesnáším je.

„Averil," varoval mě a jeho oči se zúžili jako kočce, která chce lovit.