Mistakes

6. Kapitola

„Já..” polkla jsem na sucho a zvedla k němu pohled. Vnitřně jsem se hádala. Mám... nebo raději.. ne?
„Dělej sakra! Nemám na tebe celeu noc!” zvedne mě za límec noční košile a s kamenou tváří čeká na mou odpověď „Řekneš to teď, nebo už navždy budeš dobrá a hrát podle pravidel!” Zasměje se
„Do...” polknu „bře..” šeptnu a jeho úsměv se rozšíří v obrovský šílený výraz
„Výborně!” Hlasitě se začne smát „Skvěle krasotinko!” dodá a pustí límec mé košile a já spadnu k zemi. Bylo to dobře? Je to.. správné? Mami.. poraď mi.. Naposledy se ten divný démon zasměje a najednou se začneme oba propadat pod zem. Citím jako by mi někdo vší silou tlačil na hruď, nemůžu vůbec dýchat. Padající černým tunelem natahuju ruce k tomu démonvi, který si očividně tenhlet let užívá, protože na tváří se mu pohrává povýšený úsměv. Tak zatraceně sexy úsměv. Ale nemůžu nad ním přemýšlet proboha! Já umírám! Snažím se křičet, ale nic nejde slyšet. Tlak na hrudi nepovoluje a mně se mlží před očima. Ruce stáhnu zpátky a nechám je volně viset podél těla. Nemá to smysl. Teď prostě umřu a stanu se démonem.

Cítím něčí rty na mých. Chci otevřít oči, ale nejde to, nemůžu ovládat své tělo, je hrozně bolavé a všechny svaly jakoby ochably. Najednou zaznamenám pichlavou bolest v dolním rtu. Ten někdo mě kousnul?!
„Ahmm” bolestně zamručím. Rty neznámého se odlepí od mých.
„Teď se nehni. Znovu omdlíš za pár sekund” Zahřmí něčí hlas. Znovu začínám upadat do bezvědomí.

„Au” šeptnu bolestně když se snažím dát si ruku na čelo. Pomalu otevřu oči. Mrkám tak dlouho, dokud zamlžení před mýma očima nezmizí. Pomalu se posadím. Jsem u sebe v posteli? Cože? U starého dřeveného stolu se houpe na židli ten démon. Z pusy trčí tyčinka. Na sobě už nemá to černé motorkářské oblečení a křídla také nemá. Vlasy už nesvítí červeně, ale mají uhlově černou barvu. Uff, i tak je strašně k sežrání. Zakousnu se do rtu a on se na mě otočí.
„Konečně ses probudila!” vydechne a vytáhne tyčinku na které je lízátko.
„Jak.. Jak dlouho jsem spala?” Zeptám se zmateně a svěsím nohy na zem
„Dva a půl dne” mrkne na mě a strčí si lízátko zpátky do pusy. Otevřu pusu do písmene O.
„Tak dlouho!” vyjeknu a on se zasměje. Chová se nějak jinak.. nějak víc.. přátelštěji?
„Proč si najednou tak jiný?” zeptám se zvědavě a on si zkousne tyčinku. Po několika sekundách lízátko zase vyndá z pusy a odpoví
„Vidíme se poprvé Sophie. Asi si mě pleteš s mým bratrem, Calem” usměje se až se ukážou jeho sněhově bílé zuby. Zbytek lízátka vyhodí do koše a příjde ke mně. Podá mi ruku a já jí příjmu. Cítím se, jako bych mohla lámat stromy. Rychle se zvednu, ale rychle také zjistím, že to bylo chyba.
„AU PROBOHA!” křiknu bolestí a (ten co se mi nepředstavil říkejme mu třeba bratr Cala) bratr Cala sebou cuknul, ale jakmile jsem se kácela k zemi, pohotově a elegantně mě chytil okolo pasu a pomalu zvedl tak, abych mohla stát. (pozn.a:Jedna z nejdelších vět, co jsem kdy napsala snad:D:D) Usmál se.
„Já jsem Luke.” představí se mi a usměje se jak měsíček na hnoji.
„Já j-” skočí mi do řeči Luke „Sophie, já vím” prohrábne si ty svoje uhlové vlasy.
„A můžeš mi prosímtě vysvětlit, co se stalo za několik posledních dní? Myslím se mnou.” kouknu na svá obrovská černá křídla a potom na Luka, který se nevinně usměje. Awww. Jeho bratr je proti němu nic. Luke se pořádně nadechl a začal povídat:
„Nu, jak začít. Pamatuješ ten pád tunelem? To si umřela. Potom jsem tě já proměnil kousnutím, sama víš kam” trochu zčervenám a Luke se uchechtne a pokračuje „No a během těch dvou dnů se ti postupně vyvíjela křídla” koukne na ně a hned zpátky do mých očí „A schopnosti. Nejsou to žádná zaříkadla nebo tak, ale ovládaš je myslí, na to pozor!” Zvedne rychle ukazováček před mou tváří „Já tady všechny ty dny seděl a hlídal tě. Asi dvakrát jsem tě musel znovu kousnout, nevyvíjela jsi se zrovna dvakrát dobře. Tvoje tělo dost vzdorovalo, proto možná budeš trošku silnější než ostatní, protože "jedu" máš v sobě o něco víc než ostatní.” dopoví a já zčervenám. Třikrát jsem se "líbala" s někým tak perfektním jako je Luke.
„A.. uhm.. Proč si vlastně démonem? Nepříjdeš mi tak...” kousnu se do rtu a Luke se znovu usměje. Takový usměvavý, je spíš jako anděl než démon.
„Ze stejného důvodu jako ty, Sophie” koukám do jeho šedých očí
„A povedlo se ti někoho blízkého oživit?” zeptám se opatrně a on sebou cukne a uhne pohledem
„Uhm.. Běž se převléct, ukážu ti to.” odpověděl mi a já kývla. Studem jsem se snad chtěla propadnout pod zem. Na sobě mám pořád tu noční košilku, ale už je tak roztrhaná, že vypadá spíš jako nějaké mini šaty vymáchané dvacetkrát v bahně. Šla jsem ke komodě s oblečením. Já mám vlastně samé světlé oblečení..
„Bože!” dupnu naštvaně nohou a zároveň udělám facepalm
„Nevolej tady našeho nepřítele prosímtě,” uchechtne se Luke „Co se děje Soff?” příjde ke mně
„Sorry, ale mám jenom samé bílé nebo světlé oblečení, což mi dost nevyhovuje. Snow mě přinutil si to koupit!” dupnu si znovu a až potom si uvědomím, co jsem právě řekla a překryju si pusu dlaněma.
„To si neslyšel, ano?” dám si prst před pusu na znamení toho, aby to nikomu neříkal. Luke se zamračí, ale po chvilce kývne.
„Budu to ignorovat. A neboj, pár kousků oblečení jsme ti s Calem sehnali.. ehm.. Je pod postelí” kývne směrem k posteli a kousne se do rtu. Proč tak nervózní? rozejdu se k posteli a zpod (Je to vůbec nějaké slovo?) ní vytáhnu dost velkou krabici.
„Pár? Nevykoupili jste náhodou celý obchod?” zakaboním se na něj a znepokojeně krabici otevřu. Zčervenám tak, že bych mohla být maják. Na vrchu leží několik spodního prádla, pod tím několik košilek, které se ani náhodou nepodobají té mojí staré a nudné košili. Co čekat od démonů, že ano.
„Je tam vůbec něco, co nevypadá jako pro couru?” zeptám se Luka a on se kouká nervózně z okna
„Ve spod” řekne nervózně a dál kouká z okna. Přehrabu se hromadou.. ehm.. řekněme, že pro chlapce VELMI příjemným oblečením a dostanu se k černým džínám a několika kouskům mikin, triček a košil a modrým džínům. Vytáhnu černé legíny a k tomu vezmu černo-červenou kostkovanou košili. Zaběhnu do koupelny. A je tady problém. Jak mám z takovýma obrama na zádech vlézt do sprchy!
„Ehm.. Luku?” zeptám se stydlivě
„Copak?” slyším přibližující se kroky, které se zastaví před dveřmi koupelny.
„Co mám dělat s těmi křídly? Nevlezu s nimi do sprchy” šeptnu a slyším Lukův přiskrčených smích. Moc se nesměj manekýne. U tebe to určitě nebylo první den jinak.
„Představ si sama sebe bez křídel a ony zmizí, ale chce to na poprvé několikrát udělat, často nechcou poslouchat” odpoví mi se smíchem. Hahaha, teda. Ze všech sil se soustředím si sama sebe představit bez křídel. Nic. Tak to zkusím ještě několikrát.
„Nic” křiknu na něj
„Mě teda jde si tě představit bez křídel” křikne zpátky po chvilce „Nahou” dodá potichu a ďábelsky se zasměje. Úchylák. Už vím, že jsou s tím Calem bratři, no. Hlasitě si povzdychnu a zkouším to znova a znova.

ČAHOJTE! :D Vím, část po dvou týdnech :( (Abych to ještě nevěděla :'D) Nu, za to docela dlouhá ni? :D Díky za reads, votes, komentáře (Které stejně nepíšete, tak nemám proč za ně děkovat ._. :D) a uvidíme se u příští části! ^^ (Na boku Luke. A pšššt, dělejme, jako že tam má tmavé vlasy! :D)