Travel Diary

Druhé Vánoce v New Yorku #1

Oba jsme seděli v letadle opřeni jeden o druhého. Jamie mi usnul na rameni, já mu ležela na oné, dříve již zmiňované, vypracované hrudi, hlava se mi zvedala dle jeho klidných nádechů, poslouchala jsem tlukot jeho srdce, které se dost možná za pár hodin rozbije na kousíčky, a to jen kvůli mně... To já ho sem tahala, ano, technicky to byl on, kdo výlet do Londýna zařídil, ale to jen proto, aby se mě pokusil rozveselit, a to i přesto, že mu to jeho družka možná neodpustí. Musel si vybrat mezi mnou a jí. Byla jsem mu vděčná za jeho volbu, ale... Znamenalo to taky, že jsem mu tím třeba zničila život. Třeba s ní opravdu měl být. Ač jsem ji já nesnášela, on jí zřejmě miloval a vypadali spolu šťastně. Kdyby nebylo mě mohl by mít úžasný život, manželku, hromadu dětí.

Co když jsem mu zničila život? To se ze mě opravdu stal hlavní padouch příběhu?
Napadaly mě další smutné myšlenky a tiše mě bodaly do srdce, způsobovaly úzkost a svíraly mi hruď, tak, že jsem se téměř nemohla nadechout.
S trhavým povzdechem jsem si přesedla, hlavu si opřela o okénko letadla, dívala jsem se ven na nadýchané mraky, vycházelo slunce, které s sebou mělo přinést nový den a s ním i naději. Měla jsem na krajíčku. Ne kvůli mně a mému rozchodu a v podstatě zhroucení celého života, ale kvůli Jamesovi, měla jsem pocit, že mu ničím život. A to bylo mnohem horší. Protože za svůj zničený život jsem si mohla sama, ale on ne. On by ho měl na padrť jen kvůli nějaké své přihlouplé a přecitlivělé kamarádce.

,,Děje se něco?" Ozvalo se vedle mě.

Zavrtěla jsem hlavou. Pokusila se co nejklidněji nadechnout a na tváři si nějakým zázrakem vykouzlila úsměv: ,,Ne."

On si mne podezíravě prohlédl. ,,Vážně? Víš, že mi můžeš říci všechno."

Kéž by to šlo. Jenže už takhle jsem si myslela, že jsem mu na obtíž, nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem sklíčená i kvůli nám, kvůli němu.

,,Nic, vážně jsem v pohodě, nic se neděje." Opět jsem se pousmála. ,,Jen jsem se zamyslela. " Následoval další úsměv, nesnáším, když se musím přetvařovat. Dělat ze sebe někoho jiného, dělat, že cítím něco jiného. A on to věděl, z čehož nejpíš usoudil, že jsem vážně v pohodě a převedl řeč. Hluboko uvnitř jsem si přála, aby mě přemlouval, ať se mu svěřím, jestli jsem opravdu v pořádku. Což je strašné, a a sobecké. ,,Božínku, vzpamatuj se!" Zatřásla jsem hlavou, jako by to snad něčemu mělo pomoct. Nemůžu být jako malá. ,,Zatni zuby a vytrž to s úsměvem na tváři," říkávala má matka. Jako malá jsem nechápala dvě věci: proč se musím takhle přetvařovat, a jak se mám smát se zatnutými zuby. Na to druhé jsem stále odpověď nenašla. Kdežto na to první je odpověď snadná - společnost, musím se přetvařovat kvůli naší společnosti, aby si snad někdo něco nezačal myslet, abych snad nevypadala zranitelně, unavuje mě to.

,,Kde vůbec jsme?" James se v rámci možností protáhl na stísněné sedačce a naklonil se přese mě, aby viděl z okénka, nejpíš v naději, že pozná, kde se náš dopravní prostředek nachází.

,,Podle barvy a nadýchanosti mráčků bych tipla, že nad Atlantikem." Protočila jsem nad tím uslzené oči.

,,Páni, máš talent i na další věc, než jen na to mě vytáčet! Dokázat podle mraků odhadnout, kde se nacházíme - wow, smekám." Jamie gestem napodobil smeknutí klobouku. V jeho tónu hlasu se nenápadně skrývala i jistá míra ironie.

,,Jasně, anebo jsem jen dávala při zeměpisu pozor a vím, že mezi Anglií a Amerikou je jen oceán." Do vzduchu jsem mu nakreslila pomyslný glóbus se dvěma světadíly.
Načež se mi z hrudi, aniž bych si to přála, vydral povzdech. Já a mít na něco talent? Ach jo, spousta lidí má o dost horší problémy, než mám já! ,,Vzchop se trochu," dala jsem imaginární facku.
James si mě opět zkoumavě prohlédl, nejpíš se snažil přijít na to, co říci. Znala jsem ho natolik dlouho, abych dokázala poznat, co se mu honí hlavou. Připadalo mi jako, kdybych četla jeho myšlenky: Co se jí stalo? Proč je zase smutná? Co mám udělat? Je tak strašně náladová, nevím jak jí mám pořád rozesmívat, nechci, aby měla špatnou náladu, ale jak jí mám pomoci?