Travel Diary

Jeden den v Londýně #1

VĚNOVÁNO VŠEM LIDEM, KTEŘÍ SE MUSELI NA CHVÍLI VZDÁT SVÝCH SNŮ.

Část první
18.12. - 19.12.

Celá ubrečená ve večerních šatech, za které jsem utratila hotové jmění, jsem seděla na rohu vany, po pravé ruce prázdné balíčky papírových kapesníků, jejichž obsah ležel posmrkaný všude okolo mě. Moje krásné lesklé vlasy medové barvy nyní vypadaly ohavně, byly zamotané do chomáčků, které ani nemělo smysl rozčesávat. Po tvářích mi stékaly černé potůčky slz smíšených s řasenkou. Vypadala jsem hrozně, ale ještě hůře jsem se cítila. Přes svoje hlasité vzlyky jsem neslyšela zvonek, a proto mě velice překvapilo, když někdo zaťukal na moje staré koupelnové dveře. Moje spolubydlící odjela na pár měsíců za její rodinou, kočka klepat neumí, přítele už nemám, takže vylučovací metodou jsem přišla na to, kdo může být za dveřmi.

„Pojď dál Jamie," vydrala jsem ze sebe mezi vzlyky.

Do maličké koupelničky, která se teď proměnila na moje útočiště, strčil kudrnatou hlavu mladý kluk. „Můžu?"

Přikývla jsem a vysmrkala se do dalšího kapesníku, jenž skončil posléze někde vedle mých bosých nohou na podlaze.
Jeho pronikavé smaragdové oči si mě starostlivě prohlédly.
„Hádám, že tě o ruku nepožádal."
Nezmohla jsem se na nic. Jen jsem zavrtěla hlavou. On svraštil obočí do ještě více ustaraného pohledu.

„Měla by sis tu uklidit." Nejspíše narážel na prázdný kyblík zmrzliny, láhev vína a kapesníky všude okolo mě.

„Uklízečky jsou v New Yorku moc drahý."

„Ale já jsem zdarma." Klekl si, vyndal ruce z kapsy své oblíbené mikiny a začal bílé papírky házet do koše.

„Díky." Pokoušela jsem se přestat brečet, ale moje oči mě neposlouchaly a dále chrlily proudy slz. Můj nejlepší kamarád na mě bolestně hleděl.

„Pojď sem." Roztáhl náruč a já se mu v ní schoulila.

Oba jsme seděli na studené podlaze, okolo nás to vypadalo jako po výbuchu, když si na to zpětně vzpomenu musím se usmát, ale v tu chvíli jsem myslela, že svět skončil.
Opřela jsem se o jeho hruď, v duchu se pousmála, protože chození do posilovny, na které tak nadával, se konečně začalo vyplácet. Trhavě jsem se nadechovala, jak jsem se snažila potlačovat vzlyky. Jeho mikina se začala nasakovat od mých slz. Vzhledem k tomu, že na mých řasách byly stále zbytky černé řasenky, jeho mikina už musela chytnout také černý odstín. On na to ale vůbec nehleděl a konejšivě mě hladil po zádech. Takhle jsme tam seděli ještě několik dlouhých minut, než jsem se vzchopila a prozradila mu svůj příběh.

„Takže, chápu dobře, že tvůj přítel Markus tě pozval na večeři den před tvými dvacátými druhými narozeninami, týden před Vánoci a místo toho, aby tě požádal o ruku, ti dá kopačky?! Málem bych zapomněl, že tě vyhodili z práce, přišla jsi o řidičák a domácí tě chce vystěhovat," shrnul Jamie mou situaci.

„Život je na pytel." Seděla jsem opřená o svoje kolena naproti Jamiemu, který mi podával další kapesníky.

„Ne to neříkej." Už od mala je hrozný "sluníčkář". Jeho pozitivní a optimistické nálady nezbavíte. VŽDY je tu pro mě. Dokáže mě rozesmát, ale i rozesmutnit. Prožili jsme toho spolu už tolik... Od prvních lásek, přes stresové učení na maturitu; on je na rozdíl ode mě pilný a chytrý, a tak jí zvládl na jedničku, jenže já pořádala párty a potom s jeho pomocí učení doháněla... až po získání práce. A teď jsme tady, na studené podlaze v bytě, který už ani není můj.