Travel Diary

Jeden den v Londýně #3

Část třetí
21.12.

„Jamie, co je ti?" Starostlivě jsem k němu promluvila.

„Jen mě hrozně bolí hlava a v uších." Bolestivě sykl: „To, to bude dobrý."

Objala jsem ho a hladila po zádech. Vypadal, že opravdu trpí. Zželelo se mi ho. Pohybem ruky jsem přivolala jsem letušku.

Zatímco se mi můj nejlepší přítel v bolestech svíjel v náručí, vysvětlila mi, že je to tlakem a každý na to reaguje jinak. Dnešní přistání je prý prudší, kvůli turbulencím.

„Někomu pomáhá cucat bonbón. Ale všechny jsem rozdala dětem." Pokračovala a vztek ve mně rostl.

Šeptala jsem mu konejšivá slova a v kabelce se snažila najít větrové bonbóny, jenž jsem zakoupila na letišti, nebo ještě lépe ibalgin. Byla jsem ve stresu. Měla jsem strach, co když je to s ním vážné?

Podala jsem mu sáček s cucacími sladkostmi a on si jich pár hned vložil do úst.
Musela jsem vysypat celý obsah své kabelky, ale nakonec jsem přeci jen našla i ten ibalgin. Před naším výletem jsem neměla čas kabelku protřídit, a tak jsem kromě ibalginu našla i další věci, o kterých jsem neměla ani páru, že je nosím v kabelce. Mezi nimiž byl například banán (divím se, že poměrně čerstvý), nabíječka na foťák, který už dávno nemám, sluneční brýle (-ty tam budou asi už od léta) a knížka Harryho Pottera, kterou jsem tak dlouho hledala. Někdy mám vážně pocit, že ta kabelka je bezedná, třeba se v ní skrývá i nástupiště 9 a ¾. O můj bože! Až teď jsem si uvědomila, že Harry Potter se odehrává z části v Londýně, na to nástupiště určitě musíme!

***
Po pár minutách, které se Jamesovi zdály jako věčnost, jsme konečně přistáli. Jen co jsme se ocitli na pevné zemi, udělalo se mu naštěstí lépe.

Zatím jsem ho neobtěžovala výletem na nádraží King's Cross. Ale byla jsem pevně rozhodnuta se tam podívat, nejlépe se ještě setkat s J.K.Rowlingovou.

Vylezli jsme z vyhřátého letiště Heathrow. Venku pršelo, zbytky sněhu se pomalu přetvářely na bahno. Takové typické Britské počasí. Mně to ale vůbec nevadilo.

„Chytnu nám taxíka." Ozval se James. Třením si zahříval ruce, zároveň trochu poskakoval, připomínal mi tučňáka.

„Ne. Jsme v Londýně. Byl by hřích, kdybychom nejeli Double Deckerem," protestovala jsem.
Tolik jsem se pověstným dvoupatrovým autobusem chtěla svézt.

„Jo, ale taxíkem to bude praktičtější. Navíc pro Londýn jsou černé taxíky taky typické," oponoval mi.

„Tak si střihneme." Nastavila jsem ruku.

O pár minut později jsme už seděli v černém autě se žlutě zářícím nápisem Taxi. Kámen mi štěstí nepřinesl, zato Jamie zvolil svou obvyklou taktiku papíru a jako obvykle vyhrál.

Naším řidičem byl milý starší pán, rozený Londýňan. Pořád jsem si nemohla zvyknout na britskou angličtinu, mají jiný přízvuk a jiný význam některých slov.
,,Abyste se tady stala taxikářem, musíte studovat čtyři roky, pak vám dají průkaz." Nadšeně vyprávěl o svém živobytí.
,,Znám taky nazpaměť každou uličku. Typněte si kolik jich tu je."

„Nevím. Tak 1.000?"

„Ne, ne. Přidejte."

Nechala jsem se podat. Protože bych opravdu neuhádla, že jich je 17.000.

„A už máte ubytování?"

„No pokusíme se něco sehnat až na místě," ozval se Jamie.

„Tak pokud byste nic nenašli, zavolejte mi. Náš syn už je dospělý, nebydlí s námi." Pochlubil se jeho fotku s vnoučaty.
,,Musel bych to prodiskutovat s manželkou, ale nejspíš by souhlasila."