Travel Diary

Jeden den v Londýně #2

Část druhá
20.12.

***
Po dobu, co jsme jeli na letiště jsem se snažila ještě trochu prospat, ale noční New York mi v tom zabránil. Nikdy mě nepřestane fascinovat. Tohle město prostě nikdy nespí! I přestože tady už nějaký ten pátek žiji, celou cestu jsem strávila přilepená na okýnku a dívala se ven. Tolik barev, světel, vzruchů. Zamilovala jsem se do New Yorku na první pohled, troufám si říci, že láska to je opětovaná.
Jamie, který řídil svou starou Toyotu, mě láskyplně, s úsměvem na tváři pozoroval.

Unaveně zívl. Venku by byla stále černočerná tma, kdyby se zhasly všechny svítící billboardy, lampy a světla v bytech. V tomto božském městě skoro nikdy není tma, kvůli světelnému znečištění. To ale nic neměnilo na tom, že byla hluboká noc a ani jeden z nás nebyl zvyklí na tak brzké vstávání

„Mám to vzít za Tebe?" Na rozdíl od mého kamaráda jsem byla docela probuzená, zřejmě díky adrenalinu, který se mi začal vyplavovat při zmínce o novém dobrodružství.

„Nemáš řidičák."

„No jo, pravda." Posmutněla jsem, při vzpomínce na mého zbrusu nového miláčka, který je teď zaparkovaný někde na policejní stanici.
„Nějak si na to pořád nemůžu zvyknout."

„Už tam za chvíli budeme." Ztišil rádio, které vyhrávalo pomalé písničky, z počátku 80 a 90 let, občas se našla ale i nějaká písnička od Franka Sinatry. Ani jeden jsme rádiu nevěnovali větší pozornost, spíše posloužilo jako kulisa. Pro Jamieho, aby neusnul, a pro mě, abych věděla, že tohle je realita, že se mi to nezdá.

„Odlétáme z LaGuardia, že jo?" Optám se.

„Ne, ne. Z mezinárodního."

Nadchnula jsem se nad myšlenkou, že poletíme z mezinárodního letiště, ještě nikdy jsem tam nebyla. Pokaždé když už jsem někam letěla, bylo to právě z letiště LaGuardia, které je o dost menší, a především blíže našim bydlištím.
Pro jistotu jsem se ho ale stejně musela zeptat: „Myslíš letiště J.F.Kennedyho?"

„No jasně." Na chvíli se přestal věnovat řízení a podíval se na mě s úsměvem na rtech.
Vypískla jsem radostí. Vždycky jsem se tam chtěla podívat. Nejradši bych ho byla objala, ale vzhledem k tomu, že řídil, to nebyl úplně nejlepší nápad. S objímáním jsem si počkala, než dojedeme přímo před letiště, které bylo od centra New Yorku - Manhattanu jen dvacet kilometrů.

Vyskočila jsem z auta, jen co James našel v areálu místo k parkování.
„Páni!" Zatímco jsem se rozplývala nad podobou letiště, on vyndal z kufru auta můj kufr a jeho batoh značky Vans, stejné oldschool boty měl právě na sobě, v jeho šatníku byste jen těžko hledali jiné značkové věci.
Jeho outfit se skládal z černých riflí, bílé mikiny, přes kterou měl ještě černobílou kostičkovanou flanelku. Slušelo mu to natolik, že jsem ho přinutila si stoupnout před letištní halu a cvaknout ho na můj dva roky starý mobil.

Poté jsme se vydali konečně dovnitř obrovského komplexu letiště J.F.Kennedyho, jak to hlásala i obrovská cedule nad vchodem.

Běžela jsem napřed a všechno obdivovala. Možná jsem se chovala dětinsky, ale měla jsem skutečnou radost. James mě následoval, při čemž se snažil zjistit kolik je hodin, pomocí ručičkových hodinek, které zaujímaly místo jeho levého zápěstí.

„Máme třicet minut čas. Pak bychom se měli odbavit."

Kývla jsem a začala se rozhlížet po prázdném terminálu po nějakém nejbližším otevřeném obchodě.
,,Hele, myslíš, že tu seženu něco k jídlu?"